Wilhelm Riedel (Antonínov 16. 8. 1832 – Kundratice 12. 6. 1876) byl malíř–krajinář. Jeho dílo bylo vinou národnostní otázky dlouhou dobu opomíjeno. Pro české badatele byl sudetským Němcem, pro německé cizincem, a tak se ani jedna skupina o jeho dílo nezajímala. To se ale změnilo v r. 1990, kdy se Riedlovo dílo stalo součástí stálé expozice Národní galerie v Praze.
Wilhelm Riedel se narodil do bohaté a světoznámé sklářské rodiny. Její počátky sahají až do r. 1675 (1673?). Riedlové podnikali v Jizerských horách až do konce 2. světové války. Po konfiskaci majetku našli svůj domov v Rakousku, kde jim s obnovením podnikáni pomohla rodina Swarowski. Wilhelmův otec František Xaver Riedel (1786–1844) byl talentovaný rytec. Wilhelm byl jeho jediným synem (měl ještě 6 dcer – 3 z prvního a 3 druhého manželství). Předpokládalo se tedy, že jako pokračovatel rodu nastoupí na pražskou techniku a pak bude pracovat v rodinné firmě. V r. 1851 Wilhelm Riedel skutečně na pražskou techniku nastoupil, avšak už po roce přestoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde se od r. 1854 stal žákem prof. Maxe Haushofera. Během těchto studií Riedel cestoval po Čechách, kreslil zříceniny hradů Kosti, Střekova, Poděbrad a Tábora i motivy ze svého rodiště i z Krkonoš. Po ukončení studia na Akademii (v r. 1856) pokračoval ve svém vzdělávání na soukromé škole Andrease Achenbacha v Düsseldorfu, kde pobyl čtyři roky. Protože mu dědictví po otci zajistilo doživotní rentu, mohl cestovat a dále se vzdělávat. Často cestoval i průběhu studia v Düsseldorfu. V letech 1857–60 navštívil Alpy, pohoří Harz, Eifel, Bavorsko, oblast Rhön ad. Všude tam vznikaly kresby a studie krajin, měst, často s poznámky o barevnosti nebo o materiálu. V této době vytvářel jak drobné přírodní studie, tak i velká romantická plátna s dramatickou výstavbou krajiny s přírodní nebo kulturní zajímavostí (ruiny, stromoví). Düsseldorf Riedel opoustil jako hotový malíř – dokonale zvládl technickou stránku malby, prokázal cit pro barvu a jeho výtvarný projev dokládá nastoupenou cestu k realistické malbě.
V letech 1861–62 se Riedel vydal do Itálie (Řím, Tivoli, Campagna, Paestum, Taormina a Agrigento), studoval antické zříceniny v Paestu, Girgenti a Taormině. Námětem jeho obrazů se staly antické památky, typickou italskou krajinu na obrazech doplňoval polorozbořenými chrámy, skalisky, olivovníky. Riedlovy obrazy z tohoto období zcela ztratily nahnědlý tón, jsou prozářené horkým letním sluncem. Riedl takřka opustil typ romantické krajinomalby a zcela se přiklonil k realistické malbě. Riedlova další cesta vedla roku 1864 do Francie. Navštívil Paříž, Fontainebleau, oblast okolo řeky Seiny, město Barbizon, Bretaň nebo Normanské ostrovy, později pobýval u přítele S. H. Pinkase v Cernay-la-Ville. Léta 1863–1868 jsou Riedlovým klíčovým obdobím. V této době se přiklání k realistické malbě, dochází k uvolnění rukopisu a barva stává hlavním výrazovým prostředkem. V Bretani se také věnoval geologii, kde se jeho zájem o tento obor ještě více rozvinul. V letech 1868–69 podnikl cestu do Itálie a Francie (okolí Říma, Syrakusy, severní pobřeží Sardinie, Paříž a Fontainebleau). Během svého pobytu ve Francii Riedel pochopil význam francouzské realistické krajinomalby pro další vývoj umění. Dokázal vstřebat podněty Barbizonské školy a svým dílem je zprostředkovat do rodných Čech. Realistická krajinářská malba se stala hlavním rysem tvorby Wilhelma Riedla a v tomto směru dosáhl mimořádně vysoké úrovně. Právě z Bretaně a na Normanských ostrovů vznikly jeho nejlepší práce. Obrazy jsou plné napětí realisticky zachycují majáky, chudé rybářské vesnice a lodice na moři. Ve Francii také vzniká řada obrazů s náměty selského života. Selské motivy jsou protipólem bouřlivého pobřeží. Pro oba motivy je však typická snaha po realismu, jistota malířského rukopisu a velký cit pro barvu.
Do Čech se Riedel vrátil vážně nemocný v r. 1870 a usadil se v Praze. Odtud odjížděl na krátké cesty ve společnosti své matky především do lázeňských míst (Karlovy Vary, Dubí, Teplice) s nadějí na uzdravení. V letech 1870–1876 pravidelně obesílal výstavy Krasoumné jednoty, vystavoval i ve Vídni, ale jeho postupující nemoc mu čím dál víc bránila v práci. Dne 12. 6. 1876 zemřel na TBC v lázních Kundratice u Litoměřic. Riedlova neteř Hermína Laukotová (1853–1931) se také stala malířkou.
Dílo Wilhelma Riedla je součástí sbírek Národní galerie v Praze. Rozsáhlý soubor jeho děl, který potomci (pražská větev Riedlů) prodali známým pražským sběratelům Alexandru a Ferdinandu Blochovým vlastní Oblastní galerie v Liberci.
„Riedlovo dílo je spojnicí mezi romantickými krajinami Adolfa Kosárka a realistickou krajinomalbou Antonína Chittussiho. Riedel si jako jeden z prvních našich umělců uvědomil význam francouzské krajinomalby pro další vývoj umění. Jeho bezprostřední kontakt s druhou generací barbizonského malířství (Corot, Daubigny, Dupré) znamenal pro českou malbu první skutečný dotek s francouzským krajinářským realismem. W. Riedel patří spolu s K. Purkyněm, S. H. Pinkasem a V. Barvitiem k významné generaci našich realistů, která ve své francouzské orientaci vyrovnala v českém umění krok s uměním Francie“. (PhDr. Šárka Leubnerová, studijní materiál k výstavě Wilhelm Riedel, 2008)
zdroj: krkonose.krnap.cz, wikipedie.cz, emuzeum.cz
Voršilská 5
110 00 Praha 1
