Václav Jan Emanuel Radimský (Kolín nad Labem 6. 10. 1867 – Pašinka u Kolína 31. 1. 1946) byl významným představitelem českého a francouzského impresionismu přelomu 19. a první poloviny 20. století, působil v těsné blízkosti Clauda Moneta a jako malíř se dokázal prosadit v Čechách i ve Francii, kde téměř tři desítky let žil. Jeho život však byl osudově zasažen 1. světovou válkou.
Václav Radimský se narodil 6. 10. 1867 v Kolíně. Jeho otec byl právníkem, majitelem zálabského mlýna a od r. 1885 statkářem v Pašince. Jako velký vlastenec byl také veřejně činný, působil jako starosta města Kolína a jako zemský poslanec. Václavova matka zemřela brzy po jeho narození. Otec se znovu oženil a se svou druhou manželkou měl tři syny – Ladislava, Vladimíra a Jaroslava. Rodina Radimských byla nejen zámožná, ale také vzdělaná, s kulturními zájmy a snažila se dětem dát dobré vychování a vzdělání. Václav navštěvoval v letech 1877–1886 reálné gymnázium v Kolíně. Po maturitě odjel nejprve do Vídně, kde studoval v soukromé krajinářské škole Eduarda von Lichtelfelse, ale brzy se vrátil zpět – jako Čech neměl ve Vídni dobré postavení a také stačil utratit veškeré peníze, které mu rodina na studia poskytla z matčina dědictví. Doma se příliš nezdržel, odjedl do Mnichova, kde krátce navštěvoval ateliér Edvarda Schleicha na tamní Akademii. Už tehdy obesílal výstavy Krasoumné jednoty, v r. 1887 poprvé mu mu vystaven obraz Na stráni (Motiv ze Šumavy).
V r. 1888 Radimský přesídil z Vídně do Paříže patrně z podnětu Zdeňky Braunerové. Ta mu tam zajistila zázemí, seznámila ho s kolegy i uměleckým prostředím. V r. 1891 se Radimský usadil v Barbizonu. V této vesničce vznikala už od 30. let malířská kolonie, od 40. let se stala domovem krajinářů z celé Evropy. Zakladatelem barbizonské školy byl Théodore Rousseau, k jejím představitelům v první generaci patřili např. Charles-François Daubigny, Jean Baptiste Camille Corot, Narcisse-Virgile Diaz de la Peña a Jean François Millet. V první polovině 80. let byl Barbizon vybaven dvěma hotely se vším pohodlím pro malíře, včetně výstavního sálu. Tady měl Radimský možnost poznat přímo francouzskou impresionistickou malbu, zejména obrazy jeho malířských vzorů – Clauda Moneta a Camilla Pissara. Radimského obrazy z tohoto období (ve srovnání s pozdějšími) ukazují jak se Radimského charakter tvorby změnil – díla jsou akademičtější, mají mnohem tmavší paletu barev, jsou umírněné, nejde ani o typické Radimského pohledy na krajinu, objevují se i ponuré výjevy, přesto byl v Radimský v tomto období velmi úspěšný. V r. 1895 za obraz Kapradiny vystavený na Salonu získal cenu jako tehdy nejmladší umělec, další ocenění získal na mezinárodní výstavě v Rouenu. Radimského seznámením se s impresionisty ale začala jeho cesta k malbě v duchu tohoto nového směru. V Paříži Radimský poznal Paula Cezánna, s nímž sdílel ateliér. Cézanne Radimského uvedl k Monetovi. V této době už slavný Monet žil v Giverny. Kolem něj se soustředila početná kolonie malířů z celého světa. K nim se v r. 1895 přidal i Václav Radimský. Setkání s Monetem bylo pro Radimského umělecký vývoj zásadní: Monet pomohl Radimskému najít vlastní vnitřní profil, kterému zůstával věrný až do smrti. Radimský se nakonec trvale usadil v La Bergamottu v Le Gouletu u města Vernon. Tam koupil mlýn, kde si zřídil ateliér. Na Sieně měl zakotvenou loďku a z ní maloval. Tak vznikl celý soubor pohledů na řeku v různých ročních obdobích.
V r. 1898 bylo poprvé v Praze v Topičově salonu vystaveno Radimského 88 děl. Tato Radimského výstava byla mimořádnou událostí . České umělecké prostředí se poprvé mělo možnost seznámit s úplně odlišným pojetím krajinomalby. Až do té doby byla v českém pojetí krajina vnímána hlavně jako odraz nálady prostřednictvím přírodní scenérie. Výstava měla ohromný úspěch. Radimský byl na vrcholu své tvůrčí činnosti. V r. 1900 obržel bronzovou medaili na Světové výstavě v Paříži, vystavoval také ve Vídni, v r. 1901 uspořádal svou druhou výstavu v Praze, v následuícím roce předvedl své obrazy v bývalém Brožíkově ateliéru v Praze. V létě r. 1905 podnikl cestu po Holandsku, uspořádal výstavu ve Vídni a podruhé v bývalém Brožíkově ateliéru v Praze. V r. 1906 měl první výstavu v prestižní Galerii Bernheim v Paříži. Znamenala pro něj velký umělecký i komerční úspěch. V r. 1907 poznal svou budoucí manželku Louisu, v r. 1909 se mu narodila jediná dcera, která ani ne půlroční zemřela. Před 1. světovou válkou Václav Radimský ve Francii také podnikal. V letech 1910–1914 provozoval s bratrem Ladislavem firmu Bohemia v Kolíně. Ve Francii prodával výrobky rodinné firmy, která vyvážela masové konzervy a paštiky. Do Čech naopak dovážel víno a šampaňské. Díky obchodu často cestoval - např. do Londýna a vždy tam vystavoval. Do všech sfér Radimského života však zasáhla 1. světová válka. Rozmach firmy byl zastaven, Radimskému byl zabaven majetek včetně obrazů a jako rakouský občan a voják v záloze (byl poručíkem v záloze c. k. dragounského pluku v Pardubicích a zúčastňoval se jeho cvičení) byl zatčen a uvězněn ve věznici v Rouenu. Až na přímluvu francouzského ministerského předsedy G. Clemanceau byl propuštěn, ale až do konce války internován v Goulettu. Jednání francouzských úřadů bylo pro Radimského velkým zklamáním a způsobilo, že po válce z Francie odjel a natrvalo se usadil v Čechách a až do své smrti v roce 1946 žil na rodinném statku na Pašince u Kolína.
Po návratu do Čech Radimský domácí veřejnost spíše provokoval, ať už postojem k životu, panským chováním, mladou manželkou, nemalým jměním nebo automobilem, který si jako jeden z prvních českých umělců koupil. Nakonec došlo i na jeho dokonalou malířskou techniku. České malířství i Radimského vrstevníci totiž směřovali k jinému výrazu, Radimský zůstal v prodlužování tradice impresionismu osamocený, jeho díla začala být krizitována. Přesto Radimský pilně tvořil. Často pracoval v plenéru. Vděčné motivy pro jeho tvorbu mu poskytovaly řeka Labe a tůně v jejím okolí. Ve 20. letech 20. století vznikaly v Polabí desítky Radimského pohledů na řeku a její zákoutí. Namísto plátna používal Radimský s oblibou lepenku, maloval pastelové světlezelené odstíny přírody doprovázené variantami okrů, které kontrastují s tmavými plochami vodní hladiny. Tyto části obrazu jsou často vytvořeny samotným podkladem, mnohdy částečně nebo zcela bez pokrytí barvou. Lepenka tak tvoří velké plochy, jako například oblohu nebo jen malé plošky zakomponované uvnitř malby a ty jsou v dokonale harmonickém souladu s barevnou kompozicí. Techniku, kterou je vidět na mnoha jeho obrazech, si osvojil již za svého pobytu ve Francii.
Radimského obrazy se dobře prodávaly, vystavoval je často i na komerčních výstavách. Vlastnit Radimského obraz patřilo k bontónu lepších rodin na Kolínsku, přestože česká kritika jeho francouzský styl impresionismu nikdy nepřijala. Obrazy však často nechával bez datace, zřejmě proto, že byly určeny k přímému prodeji. Nedatované obrazy jsou tak v mnoha případech přibližně přiřazovány k danému období Radimského tvorby. V r. 1919, 1920 a 1929 vystavoval v Praze v Topičově salonu, v tomtéž roce ještě v Rubešově salonu, v r. 1930 proběhla Radimského velká výstava v Londýně. Poslední výstava, která se konala ještě za jeho života se uskutečnila v Moravské Ostavě v r. 1940. V r. 1946 Radimský zemřel na zápal plic v nemocnici v Kolíně.
Radimský patří k první generaci českých impresionistů, nebyl ale žákem Julia Mařáka jako většina jeho vrstevníků, kteří se k impresionismu hlásili. Byl jediným českým impresionistou, který po řadu let studoval tento směr přímo ve francouzském prostředí a představil českému publiku "pravý" impresionismus. Naprostá většina Radimského obrazů odpovídá až učebnicově definici impresionismu.
Po 2. světové válce se na Václava Radimského téměř zapomnělo. Jeho díla byla znovuobjevena až po r. 1989. V posledních letech proběhlo několik výstav Radimského děl, jednu z největších uspořádala na přelomu roku 2011/2012 Galerie hlavního města Prahy. V současné době je Václav Radimský žádaným malířem a jeho obrazy se prodávají za statisícové až milionové částky.
zdroj: Naděžda Blažíčková-Horová, Václav Radimský, Praha 2011. – rozhlas.cz, creativoas.cz
