August Bedřich Piepenhagen (Soldin 2. 8. 1791 – Praha 27. 9. 1868) byl malíř a krajinář. Nejdříve maloval krajiny podle rytin, poté podle přírody s mistrovstvím i vkusem ve formě i barvě. Vytvořil stovky letních i zimních krajin, nokturn, výjevů hradů, hor a lesů tonoucích v mlhách.
Piepenhagen se narodil v Prusku. U svého otce se vyučil knoflíkářskému a prýmkařskému řemeslu a v r. 1807 se vydal na zkušenou do Švýcarska. V Curychu krátce studoval u Johanna Heinricha Wuesta, do značné míry byl ovlivněn malířem S. Gessnerem. V r. 1811 se dostal do Prahy, kde začal pracovat jako tovaryš v knoflíkářské dílně u Jana Rissbittera v domě U Železných dveří. V r. 1815 se oženil s ovdovělou Kateřinou Rissbitterovou, převzal skromnou, ale zavedenou živnost a vedl ji až do konce své smrti. Brzy se pražskému prostředí přizpůsobil, byl oblíbený nejen jako knoflíkář, ale i malíř. Přestože se jeho obrazy dobře prodávaly, měl celý život co dělat, aby svou rodinu uživil, a tak se oběma činnostem – knoflíkářství i malířství – věnoval současně (je známý jeho výrok "umění jde za chlebem, ale řemeslo ho nalézá") .V manželství s Kateřinou se mu narodily 4 dcery: Anna se umění nevěnovala (jejím manželem se později stal ocelorytec Josef Rybička), Charlotta a Louisa se staly malířkami, dcera Bedřiška zemřela v dětském věku. Od r. 1820 bydlel August se svou rodinou, k níž náležel ještě syn Jan z prvního manželství Kateřiny v bývalé škole u Sv. Martina na Starém Městě.
V r. 1822 poprvé svými díly obeslal výstavu Krasoumné jednoty, nadále vystavoval pravidelně až do roku 1868. Kolem r. 1826 se začal přátelit s Josefem Matějem Navrátilem, malířem podobného založení a jeho rodinou. Mezi lety 30. a 40. si Piepenhagen pořídil letní sídlo na Jenerálce v Divoké Šárce, které často navštěvoval i s rodinou malíř Josef Navrátil. Od třicátých let Piepenhagen své obrazy nikdy nedatoval a plnou signaturu změnil na ligaturou psané AP.
Od roku 1836 měl Piepenhagen i soukromou malířskou školu a dosáhl oficiálního uznání. Členem Jednoty umělců výtvarných, jejímž předsedou byl do r. 1850 předsedal Josef Navrátil, se Piepenhagen stal v r. 1849. V témže roce se seznámil s německým malířem žánrů Carlem Spitzwegem. V r. 1850 zemřela Piepenhagenova žena Kateřina a Piepenhagen se přestěhoval do Poštovské ulice, kde bydlel až do smrti. V r. 1851 podnikl s dcerou Louisou cestu po Německu, Francii, Belgii a Švýcarsku, v r. 1853-54 procestoval s oběma dcerami Německo, Francii a Belgii. V r. 1865 navštívil Piepenhagena na Jenerálce Adalbert Stifter rakouský romanopisec a krajinář. Ten Pipenhagena oceňoval jako výjimečného malíře a považoval ho "za nejpověstnějšího krajináře, jakého znám". Kromě něj ho nadšeně přijímal i Jan Neruda, a to i přes to, že v jeho tvorbě nešlo o žádné inovátorské postupy nebo nový pohled na malbu. Piepenhagen zkrátka maloval to, co se v té době "nosilo" a dobře prodávalo. V r. 1866 Pipenhagen s dcerami znovu navštívil Německo. V r. 1868 se ještě zúčastnil jarní výstavy Krasoumné jednoty a v září toho roku zemřel.
Pro Piepenhagenova díla, z počátku vycházejících z empirického věcného popisu a ve většině nemalovaných podle skutečnosti, je charakteristická nostalgie, citovost a nálada, obliba zřícenin a pitoreskních přírodních scenérií s roklemi, vodopády, zasazených často do soumraku či podvečerů, nokturna, krajiny před bouří s osamělými poutníky. Nejpočetnější část Piepenhagenovy tvorby vznikla ve znamení romantismu. Intimní poloha snivého romantismu získala Piepenhagenovi oblibu v Praze, Vídni, Linci, Mnichově i Berlíně. V těchto městech nejen vystavoval, ale také tam pomocí svých přátel rozesílal vzorníky, na nichž v malém měřítku nabízel svou práci. Tyto vzorníky byly drobné variace přírodních motivů o rozměrech mezi třemi až dvaceti centimetry. Pasparty obsahovaly až dvacet takových miniatur. Jakmile si zákazník vybral výjev, Piepenhagen mu ho namaloval ve velkém na požadovaný formát. Pro neskutečné, tajemné a v mlze zahalené představy Piepenhagen hledal vzory ponejvíce v holandském krajinářství 17. století, u J. van Ruisdaela a A. van der Neera, ale také u pražského F. X. Procházky. V závěru tvorby snaha o zásadní barevné scelení vedla Piepenhagena k redukci na černou a bílou a k technice asfaltem, kdy krajinu vytvářel krajní barevnou zkratkou, jediným temně hnědým tónem, v němž světla modeloval obráceným štětcem (Lesní potok, 60. léta).
V jeho malířském odkazu pokračovaly dvě dcery, Charlotta a Louisa.
zdroj: Naděžda Blažíčková-Horová, August Bedřich, Charlotta a Louisa Piepenhagenovi (kat. výst.), Národní galerie v Praze 2009. – wikipedie.cz,
