Karel Hofman (Jablůnka 14. 9. 1906 – Valašské Meziříčí 27. 11. 1998) byl malíř a pedagog. Charakteristické jsou jeho krajiny (nejčastěji valašská a italská) zachycující nálady a baladické tóny horských hřbětů a roztroušených chalup pasekářů. Vytvořil také řadu vynikajících portrétů.
V Dohnalově dílně v Jablůnce se nejprve vyučil malířem porcelánu a od roku 1926 pracoval v uměleckých dílnách bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm. V letech 1927–33 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Otakara Nejedlého a Jakuba Obrovského. Zúčastnil se malířských pobytů školy ve Francii, Itálii, Německu a Rakousku. V letech 1933–35 získal dvakrát po sobě stipendium italské vlády, které mu umožnilo rozšířit si studia na Škole krásných umění v Římě, kde studoval figurální malířství u prof. N. Coromaldiho. V průběhu studií dvakrát vystavoval ve známé Bragagliově galerii v Římě. Po návratu do vlasti se věnoval pedagogické činnosti, nejdříve na Baťově Škole umění ve Zlíně a poté na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. Zapojil se také do činnosti uměleckých spolků - Aleš v Brně, Sdružení výtvarných umělců v Hodoníně, později Svazu československých výtvarných umělců. Od r. 1960 žil na Soláni u Velkých Karlovic. V r. 1967 definitivně ukončil pedagogickou činnost a soustředil se výhradně na vlastní tvorbu. V r. 1976 byl jmenován zasloužilým umělcem a téhož roku organizoval se svou dcerou sochařkou a keramičkou Marcelou Vajceovou a zetěm Josefem Vajce výstavu v Itálii, kam se vrátil po čtyřiceti letech. Jeho druhá dcera Drahomíra Hofmanová se stala herečkou. V r. 1985 byl Karel Hofman jmenován národním umělcem. Po pádu komunismu oživil osobní kontakty s italskými přáteli a kulturními institucemi, které opět provázela významná výstavní činnost. Karel Hoffman vystavoval i v řadě českých měst, samostatně i kolektivně (např. ve Zlín, Ostrava, Vsetín, Velké Karlovice ad.). Výtvarný talent akademického malíře a pedagoga Karla Hofman zdědila nejen jeho dcera, akademická sochařka Marcela Vajceová-Hofmanová, ale také vnuk, malíř Ondřej Vajce (1971–1993).
Základem Hofmanova umění byla malba opřená o dokonale zvládnutou kresbu. Tematicky se věnoval nejen krajinomalbě a figurální tvorbě, ale v řadě případů byly námětem jeho prací zvyky a obyčeje lidí na Valašsku, návraty k dějinným událostem i alegorická podobenství s prvky valašské mytologie. Častým motivem jeho krajin bylo panorama vsetínských hor, Javorníků a Beskyd. Vytvořil také řadu vynikajících portrétů známých osobností i prostých lidí, obyvatel valašských pasek. Ačkoliv malba představovala početnou skupinu jeho děl, významnou složkou tvůrčí práce byla grafika, zejména barevná litografie. Širokou odezvu získal jeho cyklus dvanácti barevných litografií zobrazující tradice, zvyky, ale i novou podobu Valašska. Jako jeden z mála umělců se věnoval freskám. Spolu s malíři Aloisem Schneiderkou, Janem Kobzáněm a Františkem Podešvou patřil k umělcům, kteří malířsky zachytili velmi sugestivní tvář Valašska. Ještě ve vysokém věku se Hofman vrátil do Itálie, aby tam vystavoval i tvořil. V r. 1992 maloval v Taipaně triptych – fresku z dějin italského severu. Hofmanova díla jsou součástí ve sbírek NG Praha, MG Brno, GVU Ostrava aj.
Samostatně vystavoval nejprve v roce 1933 v Praze, kam se svým dílem vrátil až v roce 1977, když vystavoval své obrazy ve Špálově galerii. Mimo výstavy konané v podbeskydských obcích vystavoval opakovaně v Itálii – 1934, 1935, 1976, 1994 aj. Podílel se pravidelně i na kolektivních výstavách českých výtvarných umělců např.: 1955, 1960, 1977 – Praha, Jízdárna přehlídky československého výtvarného umění; 1954, 1955 – Moskva, Bělehrad, Budapešť, Varšava aj.
zdroj: Zbyšek Malý – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1999 III, Ostrava 1999. – mvk.cz, wikipedie.cz, fbd.cz
