Maximilian Joseph Haushofer (Nymphenburg 12. 9. 1811 – Starnberg 24. 8. 1866) byl malíř krajinář. Pocházel z rodiny učitele na bavorském dvoře krále Maximiliana I. Josepha, který mu byl kmotrem. Vystudoval práva, ale pak převážil jeho zájem o malířství. Roku 1830 se krátce učil u Josepha Antona Sedlmayra, v r. 1832 u krajináře Carla Friedricha Heinzmanna, především ale soustavně kreslil a maloval podle přírody. Od r. 1828 pobýval pravidelně v malířské kolonii na ostrově Frauen-Insel v Chiemsee (od r. 1845 tam jezdil i se svými pražskými žáky), v r. 1832 prostudoval okolí Königsee a r. 1835 Starnberger See. V r. 1833 debutoval na výstavě Mnichovského kunstvereinu (Večer na Chiemském jezeře) a v letech 1836 - 1837 navštívil Itálii a po té žil v Mnichově. V r. 1843 pobýval v Düsseldorfu a všude horlivě maloval. Haushofer v Praze poprvé vystavoval v r. 1842 a v r. 1843 Prahu navštívil. V r. 1844 ho povolal na Akademii jako profesora krajinomalby jeho švagr Christian Ruben, který tam působil jako ředitel už od r. 1841. Haushofer vedl úspěšně krajinářskou školu na pražské Akademii až do r. 1866. V r. 1849 se pokusil získat místo profesora na Akademii v Mnichově. V r. 1861 ze zdravotních důvodů odmítl pozvání anglické královny Viktorie do Skotska. V r. 1866 opouští Prahu a nechal se odvézt k jezerům Bavorska, kde v srpnu toho roku zemřel.
Haushoferova krajinářská škola
Krajinářskou školu na pražské Akademii vedl od r. 1836 Antonín Mánes, když onemocněl, převzal dočasně její vedení tehdejší ředitel Akademie Christian Ruben. Po Mánesově smrti povolal na uvolněné profesorské místo v krajinářském ateliéru svého švagra Maxe Haushofera. Ten vedl krajinářskou speciálku od r. 1844 až do r. 1866. Ikdyž Haushofer sám Praze příliš nepřilnul a celý život vzpomínal na svůj rodný kraj, stal se zde oblíbeným a váženým jako malíř, učitel a člověk. Své žáky měl rád a mnozí z nich zůstávali v jeho ateliéru déle než museli (např. Bedřich Havránek, Alois Bubák, Adolf Kosárek).
Haushoferova tvorba byla ovlivněna drážďanskou školou Caspara Davida Friedricha i mnichovským romantismem Carla Rottmanna, zastupovala spíše idylickou, melancholickou polohu německé náladové krajinomalby. Jako svou hlavní učitelku ale Haushofer uváděl vždy přírodu. Nejraději a nejčastěji zobrazoval svůj rodný kraj, bavorskou vysočinu, tamější jezera – zvláště Chiemsee s oběma ostrovy, které až do konce svého života nepřestával malovat a kam se každoročně v létě vracel. Plenérovou malbu zařadil do učebních osnov a podnikal se studenty cesty nejen do Bavorska, k jezeru Cheimsee, ale také po Čechách, na Šumavu. Haushofer zachycoval s oblibou romantické motivy z břehů Chiemského jezera, tvořil alpské i šumavské mlhou zahalené krajiny, skvělé v osvětlení i koloritu, s mistrně provedenými oblaky. V popředí obrazu bývá znázorněn ručej a balvany, typické náznaky tvorby Haushofera a jeho žáků. Studenty Haushofer vyučoval vlastnímu postupu. Od kresebného záznamu vnějšího obrysu hlavních rysů krajiny k její barevné kompozici, bohatší až prosvětlené, od studií detailů kreslených v plenéru k definitivnímu obrazu na plátně, který pak vzniká v ateliéru a je už licencí dobového módního malování.
Svým žákům Haushofer dával značnou volnost v uměleckém vyjadřování a vedl je k citovému vztahu k přírodě, učil je malovat skutečnou, existující přírodu, v níž vyhledával neobvyklé, malebné a pitoreskní motivy. Ustalo tak umělé komponování krajiny, uplatnil se již výsek skutečné krajiny viděné v přirozených světelných a atmosférických podmínkách, nicméně romantické zabarvení krajinářské úlohy zůstalo, byl tu však již zjevný pokrok vůči umění Antonína Mánesa. Haushoferův ateliér byl stále obsazen, výsledky byly představovány na výročních výstavách Krasoumné jednoty, zahajovaných každoročně v Praze na Velikonoční pondělí.
Za dvě desetiletí prošla Haushoferovým ateliérem dlouhá řada žáků. O jeho pedagogických schopnostech svědčí nejen vyrovnaná úroveň jeho studentů, zpočátku si navzájem podobných, ale také to, že několik z nich jejich mimořádný talent dovedl k osobitému malířskému výrazu a významně tak zasáhli do vývoje české krajinomalby 19. století. Jeden z těchto žáků - Julius Mařák - se stal pokračovatelem Haushoferovy pedagogické činnosti.
Haushofer Maximilian – Významná díla a výstavy
Z Haushoferových děl lze uvést např.: Ideální krajina, Královské jezero, Partie na Wartsteině v Ramsavě, Údolí Klöny u Glarusu, Ostrov Freuenchiemsee při měsíci, Jezero Weissenské blíže Lermoosu v Tyrolsku, Pohled na Syracusy (1836), Sváteční jitro na Chiemském jezeře (1838), Alpská jezerní krajina (1841), Rybáři (1842), Rýnská krajina (1843). V Praze byly vystaveny: Mnich v zahradě klášterní (1841), Gmundenské jezero (1843), Horní jezero u Berchtesgadenu, Poledne, Letní večer, Bouřlilvý večer (1845), Plöckensteinské jezero na Šumavě (1848), Podzimní večer (1851), Partie u Sorrenta (1854), Západ slunce (1854), Pohled na Prahu (1855), Vierwaldstättské jezero (1858), Partie na Vltavě u Zbraslavi (1856), Eibské jezero v bavorských horách (1856), Klid před bouří (1860), Partie na Brienzském jezeře ve Švýcarsku (1861), Štědrý večer (1864), Výhled z Berchtesgadenu na Královské jezero (1866), Krajina se zříceninou, Horský potok.
zdroj: Prokop Toman – Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I, Praha 2000.
