Koníček Oldřich (Kutná Hora 12. 10. 1886 – Žehuň 17. 7. 1932)
Oldřich Koníček byl malíř, jehož ranou tvobu inspiroval impresionismus a fauvismus, patřil ke stoupencům francouzské postimpresionistické školy, jejíž umělecké ideály dokázal vlastní cestou aplikovat do českého výtvarného umění.
Narodil se do dobře situované rodiny kutnohorského právníka Františka Koníčka a jeho ženy Marie. Po absolvování reálného gymnázia v Kutné Hoře a Kladně, kde se pod vlivem pokrokového učitele kreslení Aloise Bubáka rozhodl pro uměleckou dráhu, nastoupil na pražskou Akademii.Tady studoval v letech 1907–1912. Nejprve absolvoval přípravnou třídu Josefa Loukoty, poté jeho studium pokračovalo u profesora Vlaho Bukovace a u profesora Rudolfa Ottenfelda. V r. 1908 podnikl studijní cestu do Německa a Holandska. Poprvé vystavoval v Praze v r. 1908. Jeho obrazy prezentované na této výstavě ve stylu impresionismu vzbudily nebývalý ohlas veřejnosti. V r. 1909 ještě jako student Akademie byl výjimečně přijat za člena Umělecké besedy a o rok později také za člena Spolku výtvarných umělců Mánes. Klíčový byl pro Koníčkovu tvorbu r. 1911, kdy navštívil Paříž a jeho tvorba se zcela proměnila. Od této doby maloval v mezích postimpresionismu. Studoval zejména díla Cezannova, Derainova, Matissova, Frieszova. V r. 1914 musel narukovat. První světovou válku prožil na srbské frontě jako důstojník rakousko-uherské armády. Po návratu domů byl nově vzniklým Ministerstvem národní obrany spolu s Angelo Zeyerem a Ladislavem Šímou vyslán do Itálie malovat významná bojiště československých legionářů pro Památník Osvobození. Z cesty přivezl 41 pláten. Cyklus obrazů, plných smutku nad osudy lidí a krajin zničených nesmyslnou a krvavou válkou, byl poprvé a naposledy vystaven v r. 1920 v pražské Belvederu. Výstava nebyla příliš úspěšná, československá veřejnost se v té době snažila spíše na útrapy války zapomenout, než si je připomínat. I přes neúspěch této výstavy se Koníček aktivně zapojil do uměleckého života v Československu. Podnikl studijní cesty na Slovensko, do Jugoslávie, Anglie a Francie. V r. 1920 se Koníček oženil s Marií Eliášovou, narodily se jim dvě děti: Oldřich a Krasava. Ve 20. letech 20. století Koníček vystavoval nejen v Praze, ale i jinde po republice, a také v zahraničí. V první polovině 20. let Koníčkova tvorba přiklonila k neoklasicismu, inspiroval se obrazy renesančních a klasicistních malířů. Od r. 1926 byl Koníček silně ovlivněn díly Utrilla. Závěrečná etapa jeho díla je spojena s odklonem od významu linie, výraz obrazu je nesen harmonickou i expesivní barvou, převažují v ní krajinomalby a figurální malba. Jeho malířská tvorba byla vysoce hodnocena dobovými výtvarnými kritiky. Oldřich Koníček zemřel náhle ve svých 45 letech v Žehuni na Kolínsku.
Posmrtné výstavy Oldřicha Koníčka se konaly v letech 1937, 1948 a 1952. Souborné výstavy Koníčkova díla, které připomněly jeho výtvarný odkaz se konaly až v r. 1973 v Kutné Hoře a v r. 1976 v Praze. Do žádné z nich ale nebylo zařazeno žádné plátno z bojišť čs. legionářů. Cyklus 41 pláten „ Z italských bojišť“ byl až do nedávna neprávem opomíjen a podceňován, ale v posledních letech vzbuzuje zájem výtvarné kritiky i široké veřejnosti (viz výstava v Galerii V. Rabase v Rakovníku v r. 1990).
zdroj: Prokop Toman – Prokop Hugo Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I, Praha 2000. – rabasgallery.cz, wikipedie.cz
