Jan Trampota (Praha 21. 5. 1889 – Poděbrady 19. 10. 1942) je jedním z představitelů české krajinomalby a jeden z nejmladších příslušníků zakladatelské generace českého moderního umění. Jeho obrazy patří k předním krajinám naší i evropské malby. Od kubistických a expresionistických začátků dospěl ke kultivovanému, osobitému pojetí krajin s příznačnou výtvarnou kázní a kompoziční stavebností. Sám sebe a vlastní umělecký výraz našel v přírodě okolí Pěčína v Orlických horách. Ve 20. a 30. letech tam vznikla v pracovním soustředění a samotě jeho nejzávažnější díla. Přísná stavebnost obrazu, tvarová vyváženost a ušlechtilá barevnost jsou základní znaky jeho malby. Trampota nemaloval výsek přírody, šlo mu o vystižení řádu, rytmu a ducha krajiny. Jak napsal František Halas: „...v jeho obrazech je duše, a nejen oko“.
Jan Trampota pocházel z pěti dětí Jana a Vendelíny Trampotových. Jeho dědeček vlastnil na Žižkově malý obuvnický krámek. Kvůli malým výdělkům se jeho rodina tohoto krámku vzdala a v r. 1910 se všichni kromě Jana Trampoty odstěhovali do Ameriky. Trampota se (snad i kvůli finančním problémům, ale především pro svůj zájem) vyučil nejprve zahradníkem. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u prof. Emanuela Dítěte začal studovat teprve od r. 1907, zároveň navštěvoval večerní školu aktu pod vedením Jana Preislera. V této době vytvořil první figurální díla. V letech 1911–1913 se jako většina umělců té doby začal zabývat kubismem, ale nebyl tak důsledný, využíval kubistických prostředků k vyjádření duchovního obsahu nebo jen námětu. Jeho kubistickou tvorbu představují zejména akty. Postavy skládal z drobných ostře řezaných plošek před barevně tlumené pozadí. Dle některých odborníků se Trampota kubismem zabýval spíše teoreticky.
V letech 1913–1914 navštěvoval soukromou školu Vincenta Beneše a Otakara Nejedlého. Definitivně opustil kubismus a směřoval k expresionismu. V r. 1913 byl přijat do SVU Mánes. Od té doby se účastnil spolkových výstav a také výstav v zahraničí. Trampotu lze označit za rozeného krajináře hned od počátku náležícího k mladým umělcům nové generace, kteří se zabývali otázkami tvorby a bojovali o nové umělecké vyjádření. V této době se formoval jeho talent i osobnost. V létě r. 1915 pobýval Trampota spolu s Josefem Kubíčkem a po nějaký čas i s Otakarem Nejedlým jako čestný host v Nové Vsi u Chotěboře na tamějším zámku majitelky paní Jarmily Šťastné-Mixové (sestry Terezy Dubrovské, české básnířky, překladatelky a klavíristky). Pro Trampotu to bylo krátké, šťastné a plodné období malířských zkušeností. V této době se změnila témata jeho obrazů i jejich pojetí. Trampota se cítil finančně zajištěn, užíval si bezstarostného času a maloval. Vytvořil několik děl s náměty Nové Vsi, zámeckého parku, jeho zákoutí, stromů a záhonů květin konstruovaných s jednoduchostí a střídmostí.
Před tím, než byl na podzim r. 1916 odveden do války, maloval Prahu. Vypadalo to, jako by si chtěl vštípit do paměti hlavně svůj rodný Žižkov se všemi jeho zákoutími. Při plnění vojenské povinnosti v 1. světové válce prošel Salzburg, Bergheim, Novo Ledo, Fondo a Mole. Vytvořil několik děl s krajinami a přírodní tematikou. Podle stylu je obtížné tyto obrazy zařadit, nejvýstižněji by se jeho styl dal nazvat střetem kubismu a expresionismu.
První soubornou výstavu uspořádal se sochařem Josefem Kubíčkem v r. 1919. V témže roce maloval také na Slovensku. Po r. 1920 se Trampota ve své tvorbě zaměřil na dvě témata. Prvním byly různé varianty zpracování jabloně, kterou pozoroval z okna svého dejvického domu. Maloval ji s mohutným kmenem a silnými, většinou holými větvemi, jakoby zbavenou detailů a přicházející z jiného světa. Druhým tematem byly krajiny z okolí Nových Hradů u Litomyšle, kde pobýval jako host Josefa Kubíčka. Tady hledal inspiraci především v motivech jednoduchých pivovarů, několikrát namaloval kostel na návrší nebo malé stromy mezi domy. Vybíral si prosté a jednoduché náměty a dával rozsvítit barevným tónům ve větších plochách. Začínal malovat barevným pastelem a vytvářet si svůj vztah ke krajině oproštěný od náladovosti. Otevřel si cestu k přirozené kráse bez světelných iluzí barevné hry. Barvu spojil s tvarem, nechal se unášet harmonií přírodního řádu, hledal a objevil v něm kompozici české krajiny. Oběma cykly se přihlásil k tzv. nové věcnosti, směru, který se vyvíjel současně s novoklasicismem, ale kladl větší důraz na obsah díla. V r. 1921 se oženil s divadelní ochotnicí Albertinou Venclovou. V témže roce se jim narodil syn Vratislav. V letech 1921–1923 žil Trampota s rodinou ve Slatině nad Zdobnicí, v r. 1922 podnikl cestu na Slovensko a do Uherského Hradiště a v r. 1923 se usídlil v Pěčíně.
Krajina v okolí Slatiny nad Zdobnicí a potom stráně a masivy stromů, podhorské chalupy pod korunami jasanů a lip, olší, buků a jabloní v Pěčíně se staly pro umělce zemí zaslíbenou. V r. 1927 se uskutečnila jeho druhá souborná výstava v Mánesu a později v Hradci Králové. V r. 1928 zemřela jeho manželka, a tím skončilo první pěčínské období, které se současně stalo i vrcholem Trampotovy tvorby s jeho rozměrnými monumentálními krajinami ztvárněnými s dokonalým zvládnutím výtvarné techniky.
Po smrti své ženy Trampota velmi truchlil a v r. 1930 se společně s malířem Rudolfem Kremličkou rozhodl odjet do Francie. Zůstali tam dvě léta. Trampota si oblíbil normandský Étretat. Maloval portréty mladých žen, moře, zobrazoval motivy loděk, především na pobřeží, jen zřídka je oživoval lidmi. Jeho práce na pobřeží Normandie a hluboké zážitky ze setkání s uměleckými díly ve francouzských galeriích v něm posílily vědomí správnosti nastoupené cesty. Pobyt ve Francii měl velký vliv na Trampotův umělecký vývoj, ale zklidnil také jeho osobní život, od smutku si získal odstup a rozšířil si rozhled. Jeho obrazy a studie z pobřežní krajiny představují uzavřený cyklus, v němž zůstal nadále věren sám sobě. Staly se ale nedílnou součástí jeho tvůrčí osobitosti. S nadšením připravoval soubor obrazů z Normandie pro svou výstavu v Praze. Ta se uskutečnila v květnu a červnu r. 1931 v Mánesu, kde vystavil výběr obrazů z Normandie. Kritikou pražského prostředí nebyly však pochopeny.
V r. 1931 jeho návratem do Pěčína začíná druhé pěčínské období. Divukrásná přímořská příroda byla pro něho objevným zážitkem. Současně byla ale i zkouškou, že dovede zvládnout přírodní skutečnost v její nové působivosti stejně dokonale a navíc s bohatší formou a pravdivějším vyjádřením obohaceným zkušeností z domova. S obrovským vypětím koncipoval nové a nové obrazy z Pěčína a z Orlických hor. Se sebevědomím zvládnuté formy vytvářel obraz české krajiny, který je ojedinělým výsledkem tvůrčího úsilí. Naplněn touhou po harmonii přírodního celku stavěl ve tvarech i plastickém působení barev rozměrné obrazy, z nichž mnohé zůstaly nedokončeny jenom proto, že se podle umělcova soudu nezdařily třeba jen v maličkých detailech.
V r. 1939 začala kritická fáze malířovy choroby. Zemřel 19. října 1942 v Poděbradech.
zdroj: Vladimír Vimr, Malá galerie českých malířů, Praha 1980. – wikipedie.cz, creativoas.cz
Voršilská 5
110 00 Praha 1
