Ota (pokřtěn Oto Rudolf) Bubeníček (Uhříněves u Prahy 31. 10. 1871 – Mladá Vožice 10. 9. 1962) byl český malíř krajin z Valašska, Tater, Krkonoš a jižních Čech, spoluzakladatel a scénograf loutkového divadla Umělecká výchova, od r. 1902 člen Jednoty umělců výtvarných.
Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí do umělecky založené rodiny řídícího učitele Josefa Bubeníčka. Od dětství ho otec připravoval na hudební dráhu, ale když Otův o 16 let starší bratr Jindřich (malíř, grafik a loutkář) začal studoval na malířské akademii, více než o hudbu se zajímal o kreslení a malování a jeho snem bylo stát se malířem. Podle otcova přání Ota nejprve nastoupil na reálku do Prahy s tím, že bude pokračovat na učitelském ústavu. V Praze bydlel u svého bratra Jindřicha, za kterým docházeli i jeho spolužáci (např. J. Úprka, J. Věšín). Toto prostředí ještě více prohloubilo jeho zájem o malířství. Z reálky nastoupil do Haagova grafického závodu (kde už v té době již pracoval Otův bratr Jindřich jako placený malíř), aby se vyučil litografem. Díky svému nadání byl po vyučení přeložen do oddělení, kde pracoval i jeho bratr a věnoval se kreslení a malování návrhů pro závod. Ve volném čase se zdokonaloval studiemi v přírodě a toužil pro vyšším malířském vzdělání. Rozhodl se začít studovat na Akademii výtvarných umění, ale protože jeho otec zemřel a rodina by ho nemohla finančně podporovat, zůstal nakonec v Haagově grafickém studiu 6 let, aby si ušetřil na studia. Na Akademii nastoupil teprve r. 1899, kdy byl po úspěšné zkoušce přijat do krajinářské speciálky prof. Mařáka. Bubeníčkova tvorba byla ovlivněna zejména právě Juliem Mařákem, čerpal také z rad a díla dalších svých profesorů – Antonína Slavíčka a Rudolfa von Ottenfelda. Akademii Bubeníček ukončil v r. 1904. V r. 1905 mu bylo uděleno absolventské Hlávkovo cestovní stipendium do Mnichova, Paříže, Belgie a Nizozemí. V r. 1907 odjel na druhé stipendium na delší pobyt do Paříže. V letech 1907–1908 maloval na moravském Valašsku, od r. 1909 v jižních Čechách (Písecko, Prachaticko a Strakonicko), poté i na dalších místech (Týnec nad Sázavou, Železné Hory, Turnovsko, Jilemnice a jinde) a na Slovensku (1936–1937).
Hlavním námětem děl Oty Bubeníčka je český venkov v různých obdobích roku, rád maloval české krajiny s chaloupkami zalitými sluncem, cesty s dalekými výhledy, pole pod vysokou oblohou, staré košaté stromy. Obrazy s krajinomalbou byly malovány v duchu realismu, s neporušeným charakterem přírody, bohatou barevností a stylizovaností. Neopomněl ani na lidovou architekturu. Jeho malby mají v dnešní době i dokumentární hodnotu. V jeho obrazech se často objevovaly motivy Tater, Krkonoš, Dalmácie a severní Itálie. První světová válka ale přerušila Bubeníčkovy toulky po vlastech českých. Jako vojín byl přidělen (spolu s dalšími malíři a sochaři) k restaurování poničených Assamových fresek a k znovuvzkříšení vnitřku kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
Od r. 1932 až do své smrti Bubeníček žil a pracoval v Mladé Vožici u Tábora. Za druhé světové války byl roku 1943 gestapem zatčen a v Táboře vyslýchán v souvislosti s pátráním po přechovávané ilegální vysílačce. Do vysokého stáří Bubeníček kreslil i maloval, vystavoval – v r. 1909 uspořádal v Topičově salonu svou první samostatnou výstavu a později následovala řada výstav doma i v zahraničí (Londýn, Benátky, Oslo, Vídeň, Amsterdam, Lipsko, Kodaň, Stockholm). Ota Bubeníček se stal jedním z nejoblíbenějších Mařákových žáků. Jeho obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii a mnoha regionálních muzeích, galeriích a soukromých sbírkách.
Kromě malířství se Bubeníček zabýval také loutkářstvím (stejně jako jeho bratři Jaroslav a Jindřich). Zájmem o loutkové divadlo pomáhal zvyšovat jeho uměleckou úroveň. S Vítem Skálou provozoval maňáskové divadlo už na AVU, poté na večerech Jednoty umělců výtvarných a v Kabaretu Lucerna (1910–1911). V r. 1914 se stal jedním ze zakladatelů Loutkového divadla Umělecké výchovy na Vinohradech, kde kromě herectví – recitací, vytvořil návrhy i malby dekorací k mnoha divadelním inscenacím. Vzpomínky zachytil v publikaci Ota Bubeníček: Jubilejní vzpomínka na loutkaření v naší Jednotě (věnováno sokolské jednotě vinohradské k padesátce let jejího trvání). Pro rodinná loutková divadla výtvarně spolupracoval na první a páté sérii tištěných Dekorací českých umělců (v letech 1913 a 1923). Spoluzaložil marionetové divadlo. V souladu s estetickou výchovou dětí se snažil o harmonii barevného a kompozičního vyznění scény. Svou tvorbou významně ovlivnil řadu amatérských loutkářů.
Přestože Ota Bubeníček neměl s kinematografií nic společného, objevil se jednou na filmovém plátně a to hned v hlavní roli malíře Jana Boreckého v operetě U svatého Antoníčka (r. 1933), kde spolu s ním vystupovali např. Hana Vítová, Ljuba Hermanová, Saša Rašilov.
zdroj: Zbyšek Malý – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997 I, Ostrava 1998. – Prokop Toman – Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I, Praha 2000. – ceskasibir.cz (Ota Bubeníček, Můj životopis - nevydaný rukopis z Bubeníčkovy pozůstalosti), wikipedie.cz
