Lebeda Otakar (Praha 1877 – Praha 1901)

Otakar Lebeda (Praha 8. 5. 1877 – Praha 12. 4. 1901) je spolu s Antonínem Slavíčkem a Františkem Kavánem nejvýznamnější český krajinář a žák Julia Mařáka.

U mladíka z dobré pražské rodiny (otec měl prosperující povoznictví, matka provozovala tzv. Kneippovu tržnici) se nadání projevilo záhy. Už ve svých patnácti letech nastoupil na pražskou Akademii do Mařákovy krajinářské školy (1892–1897). Jeho obrazy byly zpočátku silně ovlivněny realismem, českým malířem Antonínem Chitussi, který zemřel nedlouho před začátkem Lebedovy kariéry, např.: Útok (1891), Zbraslavský kostelík (1892), Horská krajinka, Pohled do kraje, Zátiší s cibulí, Stojící žena, Krajina se stromy, Srpen u Vysokého, Krajina v létě, Cesta do vsi, Cesta na samotě, Nigrýnova lípa (vesměs z r. 1894). Maloval zasmušilé tůně uvnitř lesů a jiné motivy ve způsobu svého mistra, nálady deštivých dnů (Má vyhlídka z okna Luční boudy), tvořil krajiny melancholických nálad z Krkonoš (Vznik Bílého Labe, Luční bouda se Sněžkou, Krkonoše, Lučina z Krkonoš – vesměs z let 1895–1896), z okolí Domažlic (Mandálky u Domažlic, Trhanov), partie z Okoře, Nových Hradů (Návrat z pastvy, r. 1897), Třeboně (Rybník Tisý) aj.

V r. 1898 odešel do Paříže, zapsal se na školu Colarosiho u Prineta a Courtoise, studoval v Louvru krajináře, kopíroval Corota a v Luxemburku de Vitisse, ve stopách Corotových a Chittussiho pokračoval do Barbizonu (oleje Partie z Paříže, Quai de Rilly v dešti).

V červnu r. 1898 pracoval zase v jižních Čechách (Na Kleti, Bukový les na Kleti, Mezi buky),  v Karlových Varech (Karlovy Vary, Obere Parkstrasse), v Malči (maloval zámek dr. F. L. Riegra), v Chotěboři (V Liboháji, Krajina u Kroměšína) a opět odjíždí do Francie.

V r. 1899 pracuje v bretaňském Concarneaum, v normandském Fécampu a St. Pierre en Porte, kde pilně studuje moře (Na přístavní hrázi, Mořská zátoka, Přístav v Concarneau, Na břehu aj.). Pobyt ve Francii, zejména dvojí pobyt v bretaňském Concarneau (r. 1898, r. 1899), mísí do vývojové dráhy Lebedovy víc smyslu pro natalitní zvýraznění kraje s utkvělým smutkem a náladami, plnými melancholické snivosti.
Vrátil se do Čech, kde v Bechyni na Lužnicí tvořil díla plná hluboké poezie. V tomto malířském období, mimo jiné pod vlivem jeho staršího kolegy Slavíčka, se u něho projevuje silný vliv impresionistů. Pojetím se tato plátna z bechyňské obory přičleňují ke Slavíčkovým lesním interiérům. Čtyři syntonosem pracované obrazy z Bechyňské obory zvlášť jsou typické (Bechyně při západu slunce, Bechyně z rána, Pohled z údolí Lužnice na Bechyni). V květnu r. 1900 maloval  v Jindřichově Hradci (Jindřichův Hradec, Studna). V poslední fázi své kariéry se začal orientovat na figurální malbu. Sem patří i jeho poslední dílo Zabitý bleskem, velkoformátové plátno, malované v Klenči, které nikdy nedokončil a ve kterém byly rozpoznány prvky přicházejícího expresionismu.

Život mladého nadějného malíře vyhasl jeho vlastní rukou. Dne 12. dubna 1901 se krásný, nadaný a ve svých čtyřiadvaceti letech už i úspěšný mladík bez existenčních starostí (o jeho životní potřeby i náklady spojené s malováním se starala rodina), s láskyplným rodinným zázemím v lesíku nad Malou Chuchlí zastřelil. Bezprostřední příčinu jeho sebevraždy se nepodařilo odhalit, nic o ní nevypovídá ani rozsáhlá korespondence (především s matkou, bratrem a poručníkem), jež je hlavním pramenem poznání jeho života, jedině snad fakt, že osm měsíců před sebevraždou se léčil v lázních v Žichovicích.

V obrazárně Národní galerie v Praze: Na Lužnici, Zabit bleskem, Jezírko v Krkonoších, v Obrazárně Pražského hradu : Zátiší, Budeč (1895) a Cesta do vsi.

Výstavy: Již r. 1899 vystavil v Rudolfinu obrazy z Karlových Varů a ze Šumavy. Dne 15. října r. 1901 byla v Praze zahájena posmrtná výstava jeho prací (194 čísel), v únoru a březnu 1928 bylo v síni Mánesa vystaveno dílo malíře Otakara Lebedy (70 obrazů a 20 kreseb). Mezi 26. červnem 2009 a 24. lednem 2010 se konala umělcova velká retrospektivní výstava ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie v Praze. Kurátorkou výstavy byla Veronika Hulíková, architektonické řešení navrhl Vladimír Hora. K výstavě vyšel reprezentativní katalog.