Josef Šíma (Joseph Sima) (Jaroměř 19. 3. 1891 – Paříž 24. 7. 1971) byl malíř, grafik, ilustrátor, scénograf, pedagog a překladatel. Patří k významným osobnostem evropského moderního malířství a spolu s Toyen a Jindřichem Štyrským k předním českým surrealistům.
Josef Šíma pocházel z rodiny výtvarníků – dědeček byl sochařem a kameníkem, otec známým národopisným pracovníkem a učitelem kresleni a malby na c. k. Všeobecné řemeslné škole v Jaroměři, kterou navštěvoval mj. i František Kupka. Josef Šíma studoval od r. 1902 na reálném gymnáziu v Hradci Králové a později v Brně, kde byl Šímův otec jmenován profesorem na Státní průmyslové škole. Po maturitě v r. 1909 začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora E. Dítěte (1909–1911). Později přestoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Vlaha Bukovace (1911–1914) a profesora Jana Preislera (1917–1918) V r. 1913 se zároveň zapsal ke studiu pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze.
Po vypuknutí 1. světové války byl Josef Šíma povolán do armády a poslán v r. 1915 na haličskou frontu. V r. 1916 byl v bojích raněn a po vyléčení poslán nejprve na ruskou a pak italskou frontu. Zde onemocněl těžkým zánětem ledvin a na léčení odjel do Prahy. Na jaře r. 1919 byl znovu mobilizován a poslán na Slovensko. Po návratu se stal asistentem kreslení na VUT v Brně (1919–1920). V tomto roce byl Šíma také zvolen jednatelem Klubu výtvarných umělců Aleš v Brně a na podzim se zúčastnil jeho I. výstavy. Na samém konci r. 1920 odjel do jižní Francie, kde přijal místo kresliče kostelních oken ve sklárnách Mauméjean Henday a San Sebastianu. Po přesídlení do Paříže v r. 1921 nastoupil do ateliéru na výrobu kabelek a peněženek pro pány, knižní vazby a dalšího zpracování kůže. Jeho majitelkou byla Louise Denise Germainová, která za svou tvorbu získala Řád čestné legie. Paní Germainová Šímu nejen zaměstnala a poskytla mu potřebné zázemí, ale připravila s ním hned v roce 1922 jako překladatelka, editorka a vydavatelka dvě jeho první knihy – výbor z pohádek Boženy Němcové Au temps de Jésus Christ (Z časů Ježíše Krista) a Livre de mariage (Svatební kniha). Tato netradiční knižní díla s ilustracemi neznámého českého umělce byla přijata s nadšením. A zájem o Šímovu práci pak projevili i skuteční nakladatelé a básníci (např. Georges Ribemont-Dessaignes nebo Pierre Jean Jouve). Josef Šíma se zásluhou Louise-Denise Germainové stal jedním z nejprestižnějších ilustrátorů 20. a 30. let 20. století v Paříži. V 1921 se Josef Šíma zúčastnil výstavy skupiny Tvrdošíjných jako host. V roce 1922 se Šíma rozhodl žít natrvalo v Paříži. Kontakt se svou rodnou zemí však stále udržoval a často ji navštěvoval. Stal se členem mladé Skupiny výtvarných umělců v Brně, jejímiž členy byli Jaroslav Král, František Foltýn, Josef Kubíček, Emil Králík a jiní, dále pak přispíval do brněnských Lidových novin a přispěl také do první jarní výstavy Devětsilu. Pařížské prostředí mělo na Šímovu tvorbu významný vliv. Jeho výtvarné experimenty vyústily v letech 1922–1924 do podoby senzitivních maleb pařížských ulic a francouzské krajiny, kdy vznikaly díla jako Lodě v přístavu, Le Havre. V roce 1923 se Josef Šíma oženil s dcerou majitelky ateliéru, lékařkou Nadine Germainovou. Během svého života ve Francii se seznámil s řadou umělců jako např. A. Perretem, A. Ozenfantem, P. J. Jouvem, P. Mondrianem, B. Cendrarem, P. Eluardem, P. Soupaltem, udržoval přátelské vztahy mj. s J. Voskovcem a F. Kupkou. Roku 1925 uspořádal Šíma svou první samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze a v brněnském Barvičově salonu. Navázal také spoluprácí s nakladatelstvím Aventinum a Odeon. Publikoval, podílel se na tvorbě časopisů (Pásmo a Stavby, Život, později Le Grand Jeu), překládal (díky jeho překladům byl umožněn přístup k francouzskému literárnímu a výtvarnému umění), ilustroval (W. Shakespeare, V. Nezval, F. Hrubín). Věnoval se také užité grafice (knižní obálky a vazby) a ilustraci scénografií (pro Osvobozené divadlo, 20. léta, Divadlo Za branou, 60. léta).
V roce 1926 přijal francouzské občanství , o rok později uspořádal svou samostatnou výstavu v Paříži a to v Galerii Josepha Billieta. V Šímově tvorbě z tohoto období je patrný dotek konstruktivismu a geometrické abstrakce, která však příliš Šímovu senzitivnímu projevu nevyhovovala. V roce 1927 se spolu s francouzskými básníky – simplisty (René Daumal, Roger Gilbart-Lecomt, Roger Vailland, Pierre Minet, André Rolland a další) stal zakládajícím členem seskupení Le Grand Jeu (Vysoká hra).Tato skupina vydávala také stejnojmenný literární časopis, na kterém se všichni podíleli. Přátelství s těmito francouzskými umělci, kteří měli velice blízko k surrealismu, přivedlo Šímu k tomuto evropskému uměleckému směru. Nápadným rysem Šímovy tvorby se tak stala snaha o zachycení básnivé podoby obrazu, snovým představám tajuplných krajin a předmětů. Vycházel ze smyslových prožitků, užíval symbolů (lidská torza, kosmická vejce, krystaly). V tomto období byla pro jeho tvorbu charakteristická tzv. metoda iluminace. Jeho osobitě zvládnutá hra imaginativního vybavování představ, kosmické podstaty věci, energie, člověka a přírody (např. díla Mlno, 1927, Bouře, 1928 nebo Poledník, 1928). Na sklonku 20. let 20. století Šíma svá díla představil v Aventinské mansardě v Praze a také v Galerii Povolozky v Paříži. V roce 1930 se stal členem Umělecké besedy, a až do roku 1938 pravidelně obesílal jejich členské výstavy. V r. 1932 byl také organizátorem mezinárodní výstavy Poesie v pražském Mánesu. Na počátku 30. let 20. století se Šímova tvorba zaměřila na motivy krajinomalby, kterou však redukoval do několika málo stylizovaných obrazců, obdélníků, trojúhelníků, čtverců, které měly představovat základní skladbu zemských přírodních rysů - tráva, vodní plochy, vegetace (Krajina se stébly, 1930) nebo Krajina s torzem, 1931). V druhé polovině 30. let se pod vlivem zostřující se politické situace a příchodu 2. světové války v jeho tvorbě objevuje téma antických mýtů, zejména symbol pádu a letu (Návrat Theseův, 1933, Ikarův pád, 1936, Zoufalství Orfeovo nebo Lidé Deukalionovi). Válečné události Šímovu tvorbu utlumily. Vrátil se k ní až počátkem 50. let. Vzdal se svého dosavadního živobytí na československém velvyslanectví a přestěhoval se do skromného bytu na okraji Paříže, kde až do smrti pracoval v nepříliš velkém obývacím pokoji. Nabral druhý dech a v padesáti devíti letech, již poměrně opomíjen, začal svou další životní etapu. Svou výtvarnou koncepci nadále zjednodušoval, zesvětloval.
V letech 1945–1950 byl Šíma jmenován poradcem pro kulturní styky na velvyslanectví v Paříži. V 60. letech 20. století maloval, navrhl a spolurealizoval vitráže v kostele sv. Jakuba v Remeši. Hlavní oblast tvorby však náležela grafice a malbě s důrazem na světlo. V následujících deseti letech spojoval Josef Šíma veškeré motivy, které se doposud v jeho díle objevily. Zpočátku se snažil o vyjádření nadskutečných snů, vzpomínek a vidin prostřednictvím odhmotňování předmětů. Byl ovlivněn estetikou L´Esprit Nouveau a purismem. Později používal častěji reálné věci a ponechával jim tvar. Zaměřoval se i na figurální malbu, v nichž se portrét blíží spíše k podobě astrálního přízraku lidského charakteru. Experimentoval s geometrickou abstrakcí a konstruktivismem, ztotožnil se se surrealismem. V dalším období hledal novu senzibilitu a imaginativnost. Pracoval s pojmy iluminace, imaginace, jednota, jež byly vzájemně propojeny a vyjadřovaly úsilí o obnovení původní jednoty člověka a přírody, hledání prapodstaty světa (Výkřik neohraničeného času, 1968) . V 50. letech (stejně jako ve 30. letech pronikly do jeho tvorby krajiny, tvořené několika redukovanými znaky (hnědé obdélníky země, trojúhelníky mraků, vegetace a hladin tůní) a s ohněm jako symbolem světla, počátku a konce. V 60. letech převažují kosmické vize, mentální krajiny, symbolika lidského osudu a elementární symboly psychiky.
Během svého života dosáhl Josef Šíma významných úspěchů v oblasti výtvarného umění. Svá díla vystavoval střídavě ve Francii (pařížská Galerie Jeanne Castel, Galerie Klébr aj.) a v Československu (Praha, Bratislava, Brno, Plzeň, Ústí nad Labem aj.). V roce 1967 byl francouzským ministrem kultury jmenován Rytířem Řádu umění a literatury (Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres). Josef Šíma zemřel na následky prodělané mrtvice v r. 1971.
Šímovo dílo je zastoupeno např. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie Hlavního města Prahy a Středočeské galerie v Praze, Městského muzea v Jaroměři, Slovenské národní galerie v Bratislavě, GMU v Roudnici nad Labem, OG v Liberci, MG v Brně, GVU v Ostravě, AJG v Hluboké nad Vltavou, Museum Bochum, Biblioteque National, Museé National d´Art Moderne de la Ville de Paris v Paříži a jinde.
zdroj: Zbyšek Malý – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2006 XVI, Ostrava 2006. – František Šmejkal, Josef Šíma, Praha 1988. –proarte.cz
