František Kobliha (Praha 17. 11. 1877 – Praha 12. 12. 1962) se vedle Jana Zrzavého, Jana Konůpka a Josefa Váchala řadí k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých výtvarných symbolistů. Jeho výtvarné práce jsou inspirovány dílem Karla Hlaváčka, Odilona Redona a anglických prerafaelitů. Svým dílem pozdního symbolismu František Kobliha došel až na práh artificialismu a surrealismu.
František Kobliha se narodil v rodině malého řemeslníka a hokynáře v Praze Bubenči. Nejprve studoval UMPRUM (1896–1899) a poté AVU v Praze (1901–1905, atelier F. Ženíška). Přestože byl v grafice autodidaktem, stal se brzy uznávaným a zavedeným knižním grafikem. V r. 1910 se stal zakládajícím členem a zároveň prvním předsedou spolku symbolistních grafiků Sursum, ale pro názorové rozdíly s mladšími členy z tohoto spolku v r. 1911 vystoupil. V r. 1923 se stal členem skupiny Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož byl od roku 1934 i předsedou. Spolupracoval s časopisem Zlatá Praha (od r. 1901), později s Moderní revue Arnošta Procházky. V osobnosti Františka Koblihy se od počátku spojilo výtvarné nadání s nadáním básníka. Dekadentní atmosféra časopisu Moderní revue, kam Kobliha přispíval po r. 1910 nejen grafickými listy, ale i vlastními esejemi, referáty a kritikami, odpovídala v té době jeho subtilním vizím. Své představy se zpočátku snažil převést do olejomalby, ale jeho dominantním vyjadřovacím prostředkem se stala grafika. František Kobliha začínal na přelomu století jako dekorativní kreslíř ve stylu naturalistické secese, později se však přiřadil k nejvýznamnějším symbolistním grafikům s výraznou literární inspirací (Hlaváček, Nezval, Mácha, díla světové literatury). Nejvíce se věnoval volné grafice, knižním ilustracím a exlibris, v nichž uplatňoval vlastní nezaměnitelný styl, typický snovými, melancholickými a kosmickými vizemi. V raných pracích navíc poutavě spojoval symbolistní obsah a dekadentní ráz se secesním tvaroslovím. Vytvářel cykly dřevorytů noci, vidin, snů a touhy, ke kterým po 1. světové válce přibývají litografie. K nejvýznamnějším grafickým cyklům patří Pozdě k ránu (1909), Mstivá kantiléna (1910), Tristan (1909-10) a Máj (1911), volně ilustrující Máchovu báseň. Až do 40. let zůstala Koblihova tvorba na základě secesně symbolistní stylizace, a ztratila tak úplně kontakt se soudobým uměním. Kobliha také publikoval články o významných světových graficích (například o Odilonu Redonovi). Posledních deset let svého života prožil František Kobliha v materiálním nedostatku a za nezájmu oficiálních míst. Teprve v květnu 1962 mu bylo za zásluhy o české výtvarné umění propůjčeno státní vyznamenání „Za vynikající práci".
Kobliha František - Významná díla (výběr)
Olejomalby: Výjezd Dona Quijota, Návrat Dona Quijota, Krajina s červeným domem, Fialový soumrak, Poutník v tajemné krajině, Baladické krajiny a květy; dřevoryty: Arnošt Procházka, Lesní motiv, Motiv ze Šumavy, Aurelie, Květiny, Máky, Novoročenky; graf. cykly: Pokušení sv. Antonína, Ženy mých snů a další
Kobliha František - Výstavy
Výstava se skupinou Sursum v Brně (r. 1910), Výstava souboru Koblihovy grafiky v Krasoumné jednotě v Praze (r. 1917 a r. 1923), každoroční výstavy se spolkem Hollar
zdroj: Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I, Ostrava 1993. – wikipedie.cz, magic-exlibris.webgarden.cz
