Ľudovít (Ludvík, Ludevít, Lájoš) Csordák (Košice 9. 2. 1864 – Košice 28. 6. 1937) patří k významným představitelům slovenského malířství přelomu 19. a 20. století, je jedním z nejvýznamnějších plenéristů první třetiny 20. století. Jeho tvorba je příkladem kontinuity tradice a novátorství v dějinách novodobého výtvarného umění na Slovensku. Jeho dílo bylo doposud prezentované v širším kontextu, přičemž on sám přitahoval pozornost několika historiků umění a kurátorů na Slovensku, v Čechách, na Moravě i v Maďarsku. Csordák připravoval půdu v oblasti krajinomalby spolu s Ladislavem Medňanským. Stal se reprezentantem uměleckých snah přicházejících na Slovensko z Evropy prostřednictvím pražského kulturního prostředí a přetavil je do vlastní řeči malíře krajináře oscilujícího mezi tradicí a novátorstvím.
Csordák byl především krajinář. Jeho tvorba je ovlivněna dílem jeho učitele J. Mařáka. Jeho lesní interiéry v náladovém realismu přecházejí ve vývojové linii k otevřeným krajinám s figurální stafáží, se solitéry stromů a křížů v centru kompozic, v duchu nastupujícího trendu luminiscentního až impresionizujícího rukopisu. V celém díle tohoto významného malíře převládá silný intimní akcent.
Csordák pocházel ze 4 dětí, jeho 2 bratři však zemřeli v dětství. Jeho rodiče se potýkali s finančním nedostatkem. Základní vzdělání a reálné gymnázium absolvoval v Košicích. První hodiny kreslení získal na hodinách kreslení a malířství profesora Vojtecha Klimkoviča, nejmladšího z malířské rodiny Klimkovičů, díky nimž si Košice udržovaly několik let statut důležitého výtvarného střediska Slovenska. V r. 1882 odešel s rodiči za prací do Budapešti, ale kvůli složité situaci se rodina později přestěhovala ke vzdáleným příbuzným do Spišské Nové Vsi. V r. 1883 se Csordák vrátil do Budapešti a zapsal se do školy pro vzdělávání učitelů kreslení. Tady ale zůstal jen 6 měsíců a opět se s rodiči stěhoval za prací, tentokrát do Mnichova. V letech 1883–1889 pobýval v Mnichově, odkud odjížděl do Košic a snažil se zlepšit finanční situaci rodiny prodejem svých obrazů knihkupci Adolfu Mauerovi. O tom, že by v této době studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově, nebo na jiné umělecké škole neexistují žádné záznamy, ale z této doby pocházejí Csordákova první profesionální díla (figurální a krajinářské kompozice v technice uhlokresby a olejomalby).
V r. 1886 se stal členem spolku českých a slovenských kulturních umělců Škréta v Mnichově. V r. 1887 v Praze docházelo k postupným změnám ve sféře kultury a společenského života. Ty se týkaly i výtvarného umění. Vznikl spolek Mánes, započala se reorganizace Akademie výtvarných umění v Praze. Z Vídně byl povolán Julius Mařák (ve Vídni žil od r. 1869) a stal se profesorem krajinářské školy a zároveň rektorem Akademie. Mařák v letech 1887–1888 transformoval školu na moderní typ výtvarného vyučování, které se díky němu změnilo na prestižní, kvalifikovaný ústav disponující větším počtem profesionálně připravených absolventů než jeho protipól Akademie výtvarných umění ve Vídni. Rozhodujícím se stal odklon od strnulého vyučování, pramenící z dogmatické kreslené lineárnosti a soustředění se na studium přírody, využívání a rozvíjení koloristických funkcí barvy – jejích autonomních hodnot v obraze. Důležitou roli v tomto procesu hrál také Mařákův souputník a kolega Maximilian Pirner, který stál v čele nově zřízené Školy žánrové malby.
V r. 1888 bydlel v rodině Csordákových v Mnichově malíř Emil Holánek. Ten informoval Csordáka o změnách na Akademii a přesvědčil ho k odchodu do Prahy a k přihlášce do speciálky Julia Mařáka. V r. 1889 Csordák složil zkoušku a byl přijat. V r. 1890–1891 začal na Akademii studovat a stal se tak jedním ze široké generace Mařákových žáků. Finančně mu vypomáhaly baronky Melczerovy, sestry Georgína a Malvína z Košic. Hlavně Malvína kupovala jeho obrazy nebo pomáhala s jejich prodejem. Vzhledem k vynikajícím výsledkům pokračoval Csordák ve studiu další tři roky. V této době dosáhl vlastního tvořivého vrcholu v technice kresby uhlem, srovnatelného s tvorbou svého profesora z výtvarně výrazového a umělecko hodnotového hlediska, řemeslné zručnosti a technické interpretace zaznamenaného motivu. Kresbu uhlem povýšil na samostatnou disciplínu, v rámci které vytvářel artefakty se silným sklonem k romantickému cítění v poeticky laděném výtvarném přepise intimního života přírody.
Spolu se svými spolužáky poprvé vystavoval v r. 1891 na jubilejní výstavě v Praze (Opuštěný mlýn, kresba uhlem, 1891). V r. 1892 navštívil Csordák posmrtnou výstavu obrazů Antonína Chittussiho, českého malíře, reprezentanta nové vlny krajinomalby žijícího delší dobu ve Francii. Jeho tvorba se vyvíjela v protikladu k výtvarným názorům profesorů AVU a byla pro řadu žáků J. Mařáka přitažlivá kvůli orientaci na realismus francouzského malířství, tzv. barbizonskou školu. Csordák pod vlivem Chittussiho vytvořil několik maleb a kreseb malých formátů, které odrážejí pokus o změnu jeho krajinářského myšlení od pozdějšího romantismu k malbě plenérového typu. Csordák se také pravidelně zúčastňoval školních exkurzí žáků J. Mařáka po Čechách. V r. 1893 získal na školní výstavě 2. cenu, bylo mu uděleno cestovní stipendium, a tak odjel na východní Slovensko. V tomto roce také získal osobní pochvalu rektora AVU V. Brožíka. Jako první umělec slovenského původu vstoupil dobrovolně do českého výtvarného sdružení Mánes.
Vysokoškolské studium ukončil v r. 1895, vrátil se na Slovensko a usadil se v Turni. V témže roce mu zemřel otec. Csordák se dostal do svízelné finanční situace, kterou se snažil řešit odchodem na venkov, vyučováním ve šlechtických a měšťanských rodinách a prodejem svých obrazů. V r. 1896 dostal nabídku od majitele Slanského hradu grófa Forgácha, aby se staral o jeho soukromé muzeum. Csordák se tedy přestěhoval. Ve Slanci žil 12 let. V r. 1897 se oženil s L´udmilou Menšíkovou. Narodily se jim 3 dcery. Aby zabezpečil rodinu, vyučoval kreslení pro děti z bohatých rodin a pravidelně cestoval do Košic, kde prodával své obrazy městským knihkupcům.
V r. 1898 do českého uměleckého prostředí nastoupila „nová malířská vlna“ reprezentovaná bývalým Csordákovým spolužákem Antonínem Slavíčkem. Tento nový směr na Csordáka zapůsobil. Ve svých pracích Csordák častěji opouštěl iluzionistický romanticko-realistický koncept „mařákovské krajinomalby“ a vydal se na cestu barbizonského (postromantického) lyricko-realistického malířství. V r. 1901 se Csordák začal zúčastňovat přehlídek Krajinskej uhorskej spoločnosti výtvarného umenia v Košicích. Jeho snahou bylo integrovat se do živé organizace výtvarného života na východním Slovensku. Od r. 1902 se v tvorbě umělců působících v Košicích začaly postupně objevovat a prosazovat tendence výtvarné moderny. Csordák se v r. 1907 stal zakládajícím členem Nemzeti Szalonu v Budapešti. Přestože žil ve Slanci, stále udržoval kontakty s košickými výtvarnými umělci, hlavně s malířem česko-moravského původu Elemírem Halász–Hradilem. Tento malíř se stal později Csordákovým přítelem. Spolupracoval s ním, navštěvovali se, společně malovali. Když se Csordák v r. 1908 natrvalo přestěhoval do Košic, pořídili si sousedící ateliéry a uspořádali společnou výstavu (v r. 1909).
Csordák se vypracoval na znamenitého krajináře, který vyšel z postromantického mařákova názoru (motivy z lesních interiérů). Vynikal také v uhlokresbě a věnoval se intimnímu portrétu. V r. 1910 zemřel jeho spolužák Antonín Slavíček. Jeho smrt se ho dotkla, stejně tak jako smrt jeho učitele J. Mařáka o pár let dříve. V tomto roce začal v Csordákově tvorbě obrat: od romanticko-náladového krajinářství přešel postupně k luministickému názoru, v kterém se uplatnily hlavně vzdušné podhorské krajiny s vysokými oblohami. Na svých toulkách po východoslovenské krajině, jako mnoho nastupujících umělců, nepracoval jen na skicách a náčrtech, ale využíval také fotografický aparát a samotná díla pak vznikala už v ateliéru. Jeho aparát, ale nikdy nezachytil tu pravou atmosféru a detaily světelné mozaiky, kterou si ze svých toulek pamatoval jen on, a na svých obrazech tak mistrovsky zachytil.
1. světovou válku prožil v Košicích. Neshody osobní i umělecké ukončily jeho přátelství a spolupráci s malířem Halász – Hradilem. Po vzniku ČSR Csordák ztratil své mecenášské zázemí a opět se ocitl ve vážné finanční tísni. Halász - Hradil založil v r. 1919 v Košicích svou soukromou školu. Csordák se zúčastňoval výstav košických výtvarných umělců. V r. 1920 vznikl v Martině Spolek slovenských umělců, Csordák se do jeho činnosti nezapojil a i nadále se zúčastňoval výstav východoslovenských a podkarpatských umělců. Východoslovenské muzeum uspořádalo výstavu Halász – Hradila. V r. 1922 byly v Košicích přijaty stanovy Kazinczyho společnosti, vytvořené jako protipól vůči aktivitám a snahám tzv. košické výtvarné moderny. Csordák se odmítl stát jejím členem, zatímco Halász – Hradil se stal jedním z předních funkcionářů. Csordák se dostával v kontextu současného výtvarného dění do pozadí, jeho dílo bylo hodnoceno převážně kriticky, považováno dobovou odbornou veřejností zpravidla za příklad „tradičně pojímané české krajiny konce 19. století“. Csordák se cítil zneuznaný, osamocený a odstrčený z domácího kulturního dění. Období 1923 – 1928 bylo pro Csordáka a jeho rodinu velmi těžké. Opět se dostali do svízelné finanční situace. Csordák měl realizovat zakázku pro Východoslovenské muzeum, avšak žádost na ni nebyla Ministerstvem školství a národní osvěty v Praze schválena. Přesto Csordák pro muzeum vytvořil několik záznamů známých východoslovenských lokalit. Zároveň maloval v Zádielské dolině.
Rok 1929 byl pro Csordáka významný: v Praze se uskutečnila výstava Julius Mařák a jeho žáci. Ta zviditelnila Csordákovo dílo v kontextu československého výtvarného umění a konečně se mu dostalo uznání. Znamenala pro něj i finanční přínos a podnítila ho k nové tvořivé aktivitě. Byl to ale také začátek retrospektivní fáze jeho tvorby, vedoucí k jakési akademicko-realistické reflexivní podobě krajinomalby. Provázel ji nápadný pokles Csordákovy tvořivosti. Ten se raději věnoval výchově mladých adeptů v neoficiálně zřízené, domácí soukromé výtvarné škole. Jeho žáky byli např. Jozef Ilečko, Václav Beneš, Bohumil Němec, Karel Luňáček.
Obdivovateli Csordákova díla a svým způsobem i mecenáši byli tehdejší ředitelé Východoslovenského muzea v Košicích J. Mihálik a především Dr. Josef Polák, velký příznivec umění a podporovatel nastupující generace umělců. Za svého působení zakoupil do fondu muzea několik Csordákových obrazů, např. série olejů ze Zádielské doliny, akvarely, které se staly základem fondu při vzniku Východoslovenské galerie. Csordák některé ze svých děl muzeu daroval. Polák se rovněž zasloužil o to, aby byla Csordákovi vyplacena čestná státní penze. V r. 1931 Crodák obdržel od ministerstva v Praze jednorázový příspěvek a poté dekret na doživotní finanční příspěvek. V r. 1934 Csordák absolvoval několikatýdenní pobyty ve Vysokých Tatrách, kde vznikla řada obrazů s tematikou Vysokých Tater. Ve slovenském umění, jmenovitě ve výtvarném umění, vznikl „Csordákův“ typ obrazu zdůrazňující problematiku malířského výrazu rovnocenně s jeho tematickým zázemím. V r. 1935 daroval Csordák pro Síň Julia Mařáka v Galerii města Litomyšl dvě kresby. Na sklonku života se Csordák začal věnovat grafické tvorbě. V r. 1937 po krátké nemoci zemřel.
Csordákova díla jsou součástí sbírek např. Východoslovenské galerie v Košicích, SNG v Bratislavě, Národní galerie v Praze, mezi jeho nejvýznamnější patří: Opuštěný mlýn (na jubilejní výstavě v r. 1891), Hrad Okoř (1895), Zádiel (na výstavě v Pešti 1896), Západ slunce (1922, vystaveno na 53. výstavě Jednoty umělců výtvarných v Praze), Brezy na podzim (1932), Borový háj v Črmelu (1925), Vlastní podobizna (1927), Borovice u řeky (1933), Na Hornádu (1934), Letní sníh v Tatrách, Lomnický štít s cesty na Kamzík, Topoly, Pamorama Košic, Zima v Perbeníku.
Csordák Ludvík - Výstavy
Výstavy: první souborná výstava v Plzni na jaře r. 1930, v Košicích v květnu r. 1934 (87 prací) a posmrtná v prosinci r. 1937 (323 prací), v Hradci Králové v listopadu r. 1935 (102 prací), v Praze v Topičově saloně v dubnu r. 1938, v Bratislavě v únoru r. 1938.
zdroj: Ľudovít Podušel, Ľudovít Csordák, Košice 2013. – cassovia.sk, wikipedie.cz
