Špála Václav (Žlunice 24. 8. 1885 – Praha 13. 5. 1946)
Václav Špála byl český malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění.
Václav Špála měl osm sourozenců. Dětství prožil ve Žlunici u Nového Bydžova. První malířské zkušenosti získal od svého bratra Františka, pozdějšího sběratele a profesora kreslení. Obecnou školu vychodil ve Žlunici, pak nastoupil na školu uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Ve studiích chtěl pokračovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale nebyl přijat. Nastoupil proto na soukromou malířskou školu do ateliéru profesora a malíře Ferdinanda Engelmüllera. Tady Špála získal první odborné lekce. Po kurzu se na studia přihlásil opět, ale výuka ho zklamala. Po půl roce pobytu neuspěl u zkoušky a s definitivní platností nebyl přijat. Rozhodl se přihlásit na AVU, kde byl podle jeho názoru svobodnější přístup k výuce. Akademii skutečně začal v r. 1903 studovat (prof. Bukovac a prof. Thiele), ale nedokončil ji. V r. 1908 by vyloučen, protože „pracoval po celý školní rok mimo školu a směřoval k odchylným v rámci školy neležícím uměleckým cílům.“ Toto rozhodnutí bylo opodstatněné. Akademie v té době byla poplatná poměrům, které charakterizuje tzv. oficiální umění. Špála ale na něm neviděl nic přínosného. On sám toužil spíše po volnosti a kreativitě než po akademicky uhlazených obrazech.
Stejně jako mnoho současníků ovlivnila Špálu díla francouzských malířů (Cézanne, Picasso). Zalíbil se mu jejich svět barev, tvarů a sugesce. Počátky Špálovy tvorby jsou ovlivněny zahraničním uměním. Špála ještě za studií (v r 1905) navštívil výstavu norského malíře Muncha. Tato výstava zapůsobila na mladou generaci malířů, včetně Špály (Skica venkovského děvčete, 1907), mimořádným dojmem. Další jeho raná díla čerpala z expresionismu a fauvismu. V r. 1909 se Špála stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, pak přestoupil do Skupiny výtvarných umělců, odkud ale v r. 1912 pro názorové neshody vystoupil. Později se Špála stal i členem skupiny Osma. Její členové (Procházka, Filla, Kubišta, aj.) se snažili o návrat k čisté výtvarné pravdě, spojené se skutečnou barevností. V r. 1907 odjel Špála ze zdravotních důvodů do Dubrovníku. Uviděl tady barvy, které v Čechách neviděl. Moře, skály a zář sluneční oblohy ho přivedly k jednoduché škále červené a modré. Tady vznikly obrazy s krajinnými motivy inspirované exotickou přírodou. V r. 1911 Špála navštívil Paříž. Zde se seznámil s obrazy starých mistrů i děl moderního umění, které znal jen z reprodukcí. V jeho tvorbě je patrný vliv francouzského kubismu, ale na rozdíl od kubistů, Špála používal žhoucí barevné tóny. Za pobytu v Itálii a na Balkáně zase vznikaly obrazy, na kterých je patrná syntéza kubismu a expresionismu. Od této syntézy přešel k futurismu a orfismu (Píseň venkova, 1914 a Čekající, 1918). Přestože žil Špála v Praze, objevují se v jeho obrazech motivy z venkova (venkovské dívky na poli, děvčata u rybníka, pradleny), není v nich nic, co by připomínalo život ve velkoměstě. A ani po 1. světové válce se tyto motivy nezměnily.
V r. 1918 se Špála oženil s Janou Rychlíkovou. V tomtéž roce se stal členem poválečné skupiny Tvrdošíjní. Členové tohoto uskupení (Čapek, Zrzavý, Hofman aj.) se snažili navázat na avantgardní linii skupiny. V r. 1918 uspořádali první výstavu, ale bez velkých úspěchů. Druhá výstava tohoto spolku však vzbudila pozitivní ohlasy a malíři se stali uznávanou skupinou. S Tvrdošíjnými spolupracoval Špála až do r. 1923. Po tomto roce se ale cele věnoval malbě krajin, zátiší a květin s převahou jednoho tónu – nejprve zeleného (do r. 1926) a potom modrého (od r. 1927). Díla vycházela přímo z jeho optimismu. Proto také nikdy nemaloval zimní krajiny, neboť se mu zdály smutné a němé. Špálova tvorba v sobě nese prvky lidového umění, kultivovanéo a ovlivněného světovým uměním. Tato lidovost odlišuje Špálu od všech ostatních. Od 30. let je ve Špálově tvorbě patrná uvolněnost, vyzrálost, rozšíření barevné palety, v níž však stále dominuje modrá. Špála maloval krajiny, ale i zátiší, květiny, portréty (jeho rodiny, i sebe samého).
O politiku se Špála nezajímal, ale vždy vystupoval proti útlaku, tedy i proti fašismu. Nacisté jej označili na „zvrhlého malíře“ a znemožnili mu další umělecký rozvoj. Po 2. světové válce se Špálovi dostalo nejvyššího uměleckého ocenění – v r. 1945 byl jmenován národním umělcem.
zdroj: wikipedie.cz, creativoas.cz
