Jan Štursa (Nové Město na Moravě 15. 5. 1880 – Praha 2. 5. 1925) byl český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Během školní docházky v letech 1886 – 1894 žádný výtvarný talent nijak zvlášť neprojevoval, zajímal se více o přírodu a zahradničení. Po skončení měšťanské školy se chtěl stát zahradníkem, otec si přál, aby byl krejčím. Učitel kreslení Jan Šimek ale rozpoznal Štursův mimořádný talent a díky jeho přímluvě u rodičů odešel r. 1894 Jan Štursa do sochařské a kamenické školy v Hořicích. Tady vznikaly jeho sochařské prvotiny. Základním materiálem byl pro něj bronz a kámen. Školu v Hořicích absolvoval v r. 1898 s výbornými výsledky. Poté odjel na rok do Německa, kde pracoval v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v r. 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze. Úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.
Teprve tady se začal krystalizovat osobitý profil Štursova díla. V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl jeho nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům. Štursův dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly Štursovy první dívčí akty. Štursův vlastní a volný styl tvorby se ale později dostal do konfliktu s Myslbekovým klasickým dílem. V r. 1904 Štursa Akademii úspěšně absolvoval, ale kvůli nedorozuměním s Myslbekem z ní odešel. V r. 1904 obdržel Hlávkovo cestovní stipendium a odcestoval do Mnichova, Bernu, Curychu, Ženevy, Paříže a Londýna. V jeho tvorbě nastvává zlom. Odchodem z Akademie se oprostil od vlivu svého velkého učitele a vrátil se k zážitkům z mladosti, k literární inspiraci, k dobovým principům výtvarného stylu (plastika Život uniká). Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem (reliéf Umění pro Mánesův most). Pro toto období je typický i výběr materiálu: vosk pro modelaci, alabastr pro realizaci. V r. 1904 byl Štursa na základě vystavených prací na XII. výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes v Praze přijat za člena SVU Mánes. Tím bylo završeno jeho první tvůrčí období, během nějž se v jeho díle uplatňovalo několik směrů. Na přelomu století to byl realismus (např. portréty), následovaly impresionismus a symbolismus, závěrečnou tendencí byla secese. Nejčastějším motivem nejen pro první období, ale pro veškerou tvorbu, se stala žena.
Své druhé období začíná v letech 1905 a 1906 samostatnou sochařskou tvorbou v ateliéru Na Maninách. Jeho práce jsou ovlivňovány cestami do zahraničí. Pro toto období je charakteristická výrazová intenzita, materiálová a technická mnohostrannost (Píseň hor, Zamyšlený muž, Puberta). Sem lze zařadit také několik prací, které patří k nejčistším realizacím českého symbolismu (i když se znaky secese), např. portréty Karla Hlaváčka, Karla Dewettera.
V následujícím období Štursa opouští nejen secesní a symbolické tvrosloví, ale i proměnlivý materiál. Začal se věnovat dekorativní tvorbě (pavilon architekta Jana Kotěry na jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory v roce 1908). Vznikají díla, která patří k vrcholům českého moderního sochařství (Koupání vlasů, Eva). Toto období je přerušeno vypuknutím první světové války. Hned 3. srpna 1914 Štursa nastoupil k 81. pěšímu pluku v Jihlavě. Krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916. V tomto roce byl jmenován profesorem na AVU v Praze (po zemřelém Stanislavu Suchardovi), čímž byl zbaven vojenské povinnosti. Na Akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka a v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924.
1. světová válka přetrhala Štursovu tvůrčí cestu. Už nikdy neuskutečnil zamýšlený studijní pobyt ve Francii v ateliéru E. A. Bourdella. Měsíce strávené ve válce v něm zanechaly hluboké a trýznivé zážitky, které ovlivnily jeho další tvorbu (Pieta, Ukřižování, Truchlící muž s mečem, pomníky padlým). Otřesy z války se odrazily v jeho až horoucím vztahu k životu, který vkládal do svých děl (Žena s dítětem, Pohřeb v Karpatech, Raněný). Inspirací pro dílo Pohřeb v Karpatech (1918) mu byla reportážní fotografie otištěná v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. V tomto období vzniklo dílo Dar nebes a země, které patří k vrcholům Štursovy tvorby.
Posledním tvůrčím obdobím Jana Štursy je poválečné období. Konec války a vznik státu v něm probudily heroizující tendence (dvě varianty sochy Svobody), které spolu s pocitem radosti obsahují všechna další a poslední díla v období let 1918 až 1925. V této době se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty: Max Švabinský (1918), T. G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924).
28. dubna 1925 se zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Sužován bolestivými příznaky rozvíjející se choroby vrátil se do svého ateliéru na Akademii, kde se těžce postřelil a na následky zranění 2. 5. 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. In memoriam mu byla udělena cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.
zdroj: wikipedie.cz, mc-galerie.cz
