Nowopacký Jan (Nechanice 14. 11. 1821 – Slavín 3. 7. 1908)
Jan Novopacký byl malíř, krajinář a grafik. Narodil se do chudé tkalcovské rodiny. Jeho otec ho naučil malbě obrázků svatých klihovými barvami. V mládí hrál dobře na housle a flétnu, a proto ho rodiče chtěli poslat na učitelská studia. Nakonec se ale rozhodli pro malířství. Prostřednictvím faráře v Nechanicích P. Vindyše a na přímluvu hraběnky Harrachové se Novopacký dostal do učení k vídeňskému malíři podobizen Fr. Schrotzbergovi, aby ho připravil na přijetí na malířskou Akademii ve Vídni. O to se poprvé pokusil v r. 1839, avšak neúspěšně. Pro neznalost němčiny byl odmítnut. Vrátil se do Nechanic a postupně si vzdělání doplnil. V roce 1842 odjel do Vídně znovu a na akademii byl přijat. Studoval zde u několika profesorů (Gselhofer, Steinfeld, Edner, Mösmer). Mezi jeho spolužáky patřili A. Strassgschwandtner a Josef Zelený (Sellény), jeho pozdější blízký přítel, u jehož rodičů našel vlídné přijetí a podporu. Se Zeleným podnikal své první cesty do Alp a Itálie. S prof. Enderem maloval v rakouských Alpách a na jezeře Gardském, přičemž procestoval celé Tyrolsko, severní Itálii a Štýrsko. V prvních letech na akademii vznikl největší počet Novopackého známých studií z Alp. V době studií byly Novopackému uděleny četné první ceny a r. 1848 I. dvorní cena za obraz Zpustlý hřbitov, jenž byl přijat do dvorní galerie ve Vídni.
V r. 1848 ze zúčastnil revolučních bojů ve Vídni a po porážce revoluce se z obav před následky přestěhoval do Prahy. Tady se seznámil s významnými českými malíři té doby – Hellichem, Havránkem, Mánesem. Po smrti otce (r. 1849) se Novopacký dostal do těžké finanční situace, a proto přijal místo učitele kreslení v rodině knížat Paarů v Bechyni (zde vytvořil obraz Lesní vývraty) a od r. 1851 u hrabat Hoyosů v Dolním Rakousku. Díky příjmům ze zaměstnání mohl odcestovat a pobýval pak ve střední Itálii a Kampánii (1853 – 1854). Hledal totéž, co jeho přátelé v Alpách: jímavý kraj, lid a jeho kroj. Maloval v Albánských a Sabinských horách, na Terrasině, Capri a Tivoli, kde zobrazoval vily, antické ruiny, osamělé kaple, kláštery, jezera, jindy zase ženy z Frascatti a Olevana, poutníky z Orbita a Gaëty a pastýře z Campagně. Itálie se pro něj stala směrodatnou – zářivé jižní slunce mu ukázalo jasný a plný tón barev, jímž se značně liší od svých vrstevníků, kteří raději používali těžké hnědé barvy. Zařadil se do okruhu takzvané vídeňské krajinomalby šedesátých let devatenáctého století, která prvky romantické krajiny spojuje s realistickým detailem. Jako malíř - krajinář měl i řadu zakázek pro v té době velmi oblíbená topografická alba. V Římě se setkal s Führichem, Overbeckem a anglickými mistry, jako např. Paynem, jež všechny portrétoval pro album Paynovy manželky. Některé své obrazy také litografoval. Z této italské cesty je známa jeho akvarelová kresba Vodopády u Tivoli a k ní se řadící tužkové kresby z Capri a akvarel Via Appia.
Koncem r. 1854 byl Novopacký již zase ve Vídni a r. 1856 v Tyrolsku. V r. 1857 provedl sérii akvarelů pro album jižní dráhy a r. 1860 litografoval podle studií Zeleného cestopis výpravy arciknížete Maxmiliána na fregatě Novaře. V r. 1862 stal se učitelem kreslení v rodině vévody Koburgského, jíž patřil i St. Antal na Slovensku. Tam vznikly jeho četné krajinky. Maloval také na Moravě, kde zejména v r. 1862 vznikly četné studie z okolí Třebíče. V r. 1869 vyučoval malbě arcikněžnu Giselu a korunního prince Rudolfa. Mimo to vyučoval i v rodině arciknížete Josefa. Za zásluhy v těchto kruzích byl později povýšen do rytířského stavu. V r. 1873 pobýval na Moravě v okolí Uherského Hradiště a poté podnikl dlouhou studijní cestu po evropských galeriích.
Známosti u císařského dvora mu vynesly v r. 1880 jmenování kustodem – správcem císařské obrazárny ve Vídni, kde působil až do svého penzionování r. 1895. Poté se odstěhoval do Čech, kde žil u své neteře Antonie, dcery bratra Václava, nejdříve v Ústí nad Orlicí (1895–1901) a když ovdověla a provdala se podruhé, přestěhoval se s ní za jejím manželem MUDr. Kučerou do Slavětína u Loun. Tady v roce 1908 zemřel.
Novopacký téměř celý svůj život žil v cizině. Tento fakt způsobil, že byl považován za rakouského malíře. V Čechách byl objeven až na sklonku svého života. Jeho první souhrnná výstava v Čechách se uskutečnila až v roce 1902. Ještě za svého života sepsal Novopacký paměti. Ty se však nedochovaly. Staly se ale zdrojem informací pro Novopackého biografii, kterou pod názvem Šlechtic z české chaty sepsal učitel a autor románů pro mládež František Andrlík a v níž jsou původní paměti často citovány.
Novopacký Jan - Výstavy
První souborná výstava Nowopackého v Čechách byla pořádaná Jednotou umělců výtvarných v Praze v r. 1902 (111 prací), téhož roku bylo vystaveno 111 olejů, akvarelů, tužkových studií k Půlnoční modlitbě aj. v jeho ateliéru ve Slavětíně u Loun. Ve Slaném se uskutečnila výstava jeho souboru r. 1904 (129 obrazů). Sbírka tato přešla pak do majetku Rud. Ryšavého a Oldřicha Pyšvejce v Praze a rozptýlila se po výstavě jeho pozůstalosti, pořádané Krasoumnou jednotou v Praze v prosinci 1908 a lednu 1909 (272 prací).
Novopacký Jan - Významná díla
Pohled na Tivoli, Piniový háj (1853), Večerní motiv z Jedlové (1869), Chaloupky ve Sv. Antoníčku na Slovensku (1862), Lesní partie z Hallstattu (1847), U rybníčku (motiv z Ústí n. Orlicí z r. 1895), Zámek Rubein, Jižní krajina se stádem ovcí a pastýřem, Mlýnské údolí u Amlfi, Zasněžené vrcholky Lofru, Vila d´Este v Tivoli. Kromě toho vytvořil množství podobizen, figurálních studiáí a genrů. V Národní galerii v Praze: Haselburg u Bolzana (1887). V obrazárně pražského hradu rozměrný obraz: Půlnoční modlitba u Františkánů v Solnohradě.
zdroj: www.rozhlas.cz/server/severoceskyatlas, www.wikipedie.cz, Prokop Toman, Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ivo Železný, 2000
