Antonín Chittussi (Ronov 1. 12. 1847 – Praha 1. 5. 1891) je považován za nástupce Adolfa Kosárka a předchůdce Antonína Slavíčka. Byl to významný český krajinář konce 19. století, jenž se vydal zcela jinými cestami než české malířství té doby. Byl vrstevníkem generace Národního divadla, ale zatímco Mikoláš Aleš a František Ženíšek pracovali na návrzích na výzdobu Národního divadla, on se soutěže neúčastnil a odešel do Paříže. Jeho tvorba prošla značným vývojem od historické malby, portrétů a žánrových námětů až k plenérovému krajinářství. Chittussiho umění nese stopy francouzského tvůrčího prostředí, ve kterém se umělecky vzdělával. Pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy vytvořil později lyrickou syntézu české krajiny a v podání atmosféry se přiblížil k impresionismu. Bez nadsázky to lze označit za jeden z počátků moderního českého krajinářství a samotného Chittussiho za zjev světového formátu.
Chittussiho rodina z otcovy strany měla italský původ. Jeho dědeček, kupec Johann Chittusy přišel do Čech za napoleonských válek ze severoitalského města Ferrary. Jeho novým domovem se stal Ronov nad Doubravou. Když zemřel, obchodu se ujal jeho syn Jan. Tento vzdělaný muž se sžil s českým prostředím, projevoval se jako český vlastenec, dokonce byl v r. 1860 zvolen ronovským starostou (a tehdy si změnil písemnou podobu příjmení na Chittussi). Oženil se s Pavlínou Fialovou, dcerou hostinského z Rohozné. Jako první se jim narodil syn Antonín, a protože byl synem jediným, předpokládalo se, že převezme po svém otci obchod. Už od mládí se ale u něj projevovalo výtvarné nadání. To dále rozvíjel na reálném gymnáziu v Čáslavi a Kutné Hoře a soukromou výukou kreslení u Františka Bohumíra Zvěřiny. Po absolvování gymnázia Chittussi krátce studoval Vysoké učení technické, ale v r. 1866 byl přijat na pražskou Akademii k Emanuelu Romovi a Antonínu Lhotovi. Tady se spřátelil s Františkem Ženíškem, Jakubem Schikanedrem, Emanuel Kresenc Liškou a dalšími. Tehdejší pražská Akademie však byla spíše podprůměrnou školou. Poskytovala jen neurčité vzdělání, po smrti Maxe Haushofera dokonce neměla ani krajinářskou školu. V roce 1868 Chittusi Akademii opustil a odešel na Akademii do Mnichova, kde se stal žákem Hermanna Anschütze. Přestože mnichovská Akademie patřila k nejprestižnějším a nejvyhledávanějším, ani tady Chittusi nebyl spokojen, nenašel nic jiného než konvenční opakování historických námětů. O rok později rozhodly o Chittussiho osudu vnější okolnosti – byl povolán k vojenské službě v rakousko-uherské armádě. Odešel proto do Vídně, aby zde byl odveden. Díky přímluvě svého strýce, který byl vyšším důstojníkem, Chittussi dál mohl pokračovat ve studiu umění, tentokrát na vídeňské akademii. Ani tady však nebyl spokojen. V r. 1870 se vrátil do Prahy, začal opět studoval na pražské Akademii (u J. M. Trenkwalda), spřátelil se s Mikolášem Alšem a spolu s ním patřil ke studentům požadující reformy studia. V r. 1871 vstoupil do Umělecké besedy, Časopis Květy poprvé publikoval jeho kresbu. V r. 1872 odjel na studijní cestu do Uher, po návratu se opět vrátil na Akademii (J. Swerts), kde se věnoval historické malbě.V r. 1875 se společně s Alšem zapletl do studenských prostestů proti německému profesoru Alfredu Woltmanovi, který přednášel v Praze dějiny umění. V jeho pojetí se však naplno projevoval německý šovinismus a když prohlásil, že starší umění v Čechách bylo německého původu, studenti ho vypískali a donutili odejít z budovy. Po policejním vyšetřování si Aleš a Chuttussi odpykali trest a bylo jim doporučeno dále na Akademii nezůstávat. Touto událostí se Chittussi a Aleš stali populárními u pokrokové veřejnosti a otevřely se jim dveře do vlasteneckých společenských a uměleckých kruhů. Chittussi se seznámil s rodinou advokáta a poslance JUDr. Františka A. Braunera. Jejich dceru Zdenku (pozdější významná česká malířka a výtvarnice) vyučoval malířství. Zdenka Braunerová se stala iniciátorkou Chittussiho malířského zaměření na modení realistické pojetí malby a díky ní se seznámil s existencí slavné francouzské krajinářské školy, tzv. Barbizonské školy. Jejich přátelství přerostlo v milostný poměr. Chittussi se také stýkal s rodinou Vojty Náprstka a Josefa Václava Friče.
Chittussi po opuštění školy začal pracovat jako ilustrátor různých časopisů, hlavně časopisu Česká včela, kam přispívali i spisovatelé a básníci Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská nebo Julius Zeyer. Se svým spolužákem Františkem Ženíškem si Chittussi pronajal ateliér na vltavském nábřeží. Bylo mu třicet let, a on vlastně teprve tehdy začínal s profesionálním malováním. Přestával kreslit a maloval figurální motivy, portréty a žánry, stále víc se věnoval malbě krajiny, za svými náměty putoval do přírody, kreslil v Troji i na Petříně, u Vltavy v Davli a na Zvíkově. Jeho práce byly přijímány už tehdy se sympatiemi – Jaroslav Vrchlický napsal na jeho obrazy dva sonety.
Významným momentem v Chittussiho životě byla okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, které se účastnil jako záložník pražského 21. pluku. Tato zkušenost a ukrutnosti vůči obyvatelstvu, jichž byl svědkem, natrvalo proměnily Chittussiho nejen jako člověka, ale i jako umělce. Jeho názory na válku, na uspořádání společnosti a na obecnou morálku byly účastí v tomto tažení zřetelně ovlivněny – v jeho tvorbě se objevuje malancholie a depresivní náměty. Velkou morální oporou v tomto čase mu byla láska ke Zdence Braunerové. Ani v Bosně nepřestává být Chittussi především malířem. Po návratu z tažení uskutečnil svou první samostatnou výstavu v Umělecké besedě, Krasoumné jednotě a Vídni. V r. 1879 za podpory přátel J. Zeyera, rodiny Braunerových a v Paříži Friče a Thomayera se vydal do Paříže. Tady nastala největší změna v Chittussiho tvorbě. Antonín Chittussi přijel do Paříže pár týdnů před zahájením 4. impresionistické výstavy. Na střet s tímto uměleckým směrem nebyl připraven. V Paříži se chtěl hlavně seznámit zblízka s díly mistrů Barbizonské školy a důkladně je prostudovat. Brzy pochopil že k tomu, aby mohl navázat na francouzské krajinářství, bude muset zapomenout na vlastní malířskou minulost. Znamenalo to oprostit se od žánrových námětů a začít znovu od začátku, a rozhodl se odjet do Barbizonu. Pilnou prací a studiem tvorby stejně zaměřených malířů dosáhl Chittussi ve velice krátké době vysoké úrovně krajinářského realismu. Od barbizonských mistrů se naučil zobrazit přírodním motivem dojem a náladu. V jeho krajinách panuje ticho a klid, bez bouřek, dešťů nebo větrů. Z českého malíře Chittussiho se ve Francii stal umělec. V r. 1880 se vrátil z Barbizonu do Paříže, kde si pronajal ateliér na rue Blanche, čís. 8. Stýkal se s francouzskými malíři, svými vrstevníky. Všestrannou pomoc mu nabídl hned po jeho příjezdu do Francie pařížský literát Élémir Bourges, budoucí manžel Anny Braunerové, sestry Zdenky. Antonín Chittussi se v tomto období vydával za svými náměty k řece Seině. Zobrazování vodních hladin řek, potoků, jezer a později i rybníků bylo jedním z jeho velkých témat. Velmi rád zobrazoval i přístaviště, nákladní čluny, plovoucí prádelny (bateaux-lavoirs) a další lodě plující po řece. Stále ho přitahoval i námět krajin se zapadajícím sluncem, jak je maloval ve Fontainebleau a i v tomto období se k němu vracel. V roce 1882 Chittussi přijal pozvání knížat Radziwillů do Ermenonville nedaleko Senlis v kraji Valois. Zde zřejmě alespoň zčásti pracoval pro šlechtickou rodinu a pravděpodobně se mu to příliš nezamlouvalo. Z tohoto půlročního období se zachoval jen jediný obraz (Labutě na jezeře). V tomto roce navštívil krátce Prahu, což učinil za svého pobytu několikrát, a namaloval dosud největší, téměř dvoumetrové plátno Z Českomoravské vysočiny, jímž obeslal pařížský Salón. Uznání, jež si umělec vyslouží v hlavním městě Francie, je jedním z vrcholů Chittussiho tvorby. V r. 1884 se konala dražba děl Antonína Chittussiho v Hôtelu Drouot a Chittussi se připravoval na návrat do Čech. V osobním životě ho však čekalo velké zklamání, vztah se Zdenkou Braunerovou se rozpadl.
Po návratu do Čech namaloval ještě dvě zdařilá díla s tematikou řeky Vltavy. Ta se ale nevyrovnala mistrovskému dílu Potok v pahorkatině (Krajina se zříceninou hradu Ronov), které vytvořil, když na čas zavítal do svého rodného kraje. V r. 1886 se na pozvání přátel rozjel do jihovýchodních Čech. Našel tam krajinu širých rovin a obrovských rybníků s množstvím ryb a vodního ptactva. Tato krajina mu dala na čas zapomenout na jeho poraněnou duši. Usadil se nejprve ve vesnici Člunek u Jindřichova Hradce a potom v Třeboni. Začal pracovat na souboru obrazů jihočeských rybníků a tak vznikaly postupně obrazy, jejichž názvy odkazují na známá vodní díla: Lásenický rybník, Kapří rybník u Třeboně a další. Zároveň vytvořil třetí ze svých vrcholných děl Údolí Doubravky za soumraku (1886), který byl téhož roku vystaven na pařížském Salonu. Tím se splnila i ta část jeho přání, aby byl v Paříži na Salonu vystaven obraz s českou tematikou.
V následujícím roce pak namaloval obraz Paříž z Montmartru (1887), v němž zpracoval téma velkého města. V této době se u Chittussiho projevily příznaky tehdy nevyléčitelné tuberkulózy, způsobené zřejmě častými pobyty ve volné přírodě bez ohledu na počasí. Tyto příznaky ale Chittussi ignoroval. Následující rok namaloval ještě nevelký obrázek jihočeských Prachatic, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. S postupující nemocí mu ubývalo tvůrčích sil, ještě v září 1888 navštívil Julia Zeyera ve Vodňanech a pak se zcela stáhl do ústraní. Odjel sice do Tater, ale na léčbu už bylo příliš pozdě. Přesto zde vznikly jeho poslední drobné práce. V posledním období svého života žil jen z výpůjček od přátel a zcela se uzavřel sám do sebe. Antonín Chittussi zemřel v chudobě v Praze na Vinohradech ve věku 43 let. Náhrobek na jeho hrob mu postavili přátelé, mimo jiné i jmenovaný Julius Zeyer.
Následující krajinářská generace, mimo jiné František Kaván či Antonín Slavíček, si dobře uvědomovala Chittussiho význam pro svou práci, a tak jeho dílo neupadlo v zapomnění. Je právem řazen mezi největší české či světové umělce, skutečné velikány evropského krajinářství.
Chittussi Antonín - výstavy (výběr)
Chittussiho díla se vystavovala: Hôtel Drouot v Praříži (1884), salon M. Lehmanna v Praze (1884), souborně v Praze (1885), jubilejní výstava (1891 - 16 obrazů), posmrtná výstava v Krasoumné jednotě v Praze (1892 - 164 prací), S.V.U. Mánes v Praze (1925, spolu s S. Pinkasem, K. Purkyněm a V. Barvituisem - 147 prací), S.V.U. Mánes - výstava Sto let českého umění (1930 -14 obrazů), Výstava českého umění z obrazárny pražského hradu (1945 - 8 obrazů), S.V.U. Mánes - Výstava Národní galerie v Praze (1946 - 11 obrazů).
zdroj: rodon.cz (Jiří Kocich), wikipedie.cz, rozhlas.cz
