Sýkora Zdeněk (Louny 3. 2. 1920 – Louny 12. 7. 2011)
Zdeněk Sýkora byl nejen významný český malíř, jehož práce jsou zastoupeny v mnoha významných sbírkách moderního světového umění. ale také grafik, sochař a pedagog. Patří ke světovým průkopníkům využití počítače při přípravě výtvarného díla. Spojení výtvarného díla a počítačů mělo ve svých počátcích (v 60. letech) mnoho odpůrců, zejména kvůli přesvědčení, že počítač by mohl potlačit lidskou citovost. Pro Sýkoru však využití umělé inteligence bylo příležitostí, jak nově prozkoumat vlastnosti základních výtvarných prostředků, jako jsou barva a tvar. Výsledkem jeho zkoumání byly struktury, jejichž rastr mu umožnil sledovat kombinatorické možnosti vzájemných poloh několika jím vybraných základních geometrických tvarů. Vztahy elementů ve struktuře se řídily přísnými pravidly, která pro ně umělec stanovil. Pozdější linie jsou naopak založeny na použití náhodnosti. Mohlo by se zdát, že na takovém konceptu Sýkorovy práce bychom stěží hledali něco emocionálně podloženého, což je ovšem omyl: přes racionální koncept působí jeho dílo velmi organicky a spontánně. Do Sýkorových obrazů se promítá svět v neustálém pohybu i snaha pochopit jeho zákonitosti.
Zdeněk Sýkora se narodil v Lounech, kde žil až do své smrti. Tady absolvoval reálné gymnázium. Už za studií začal fotografovat a malovat obrazy. Studoval na Vysoké škole báňské (1938 - 1939). Po uzavření vysokých škol v r. 1939 pracoval na železnici. Po 2. světové válce studoval na VŠAPS ČVUT v Praze (1945 - 1947) výtvarnou výchovu, deskriptivní geometrii a modelování u C. Boudy, F. Kovárny, K. Lidického, M. Salcmanna a V. Denkesteina na PedF a PřF Univerzity Karlovy v Praze. V r. 1947 začal na UK v Praze vyučovat a v r. 1966 se stal docentem malby. Vedle pedagogické činnosti se zabýval volnou tvorbou - maloval obrazy, vytvářel plastiky, je autorem desítek grafik a realizací v architektuře. Byl členem tvůrčí skupiny Křižovatka, jež byla založena v roce 1963 v Praze. Od roku 1985 spolupracoval ve své tvorbě s manželkou Lenkou. Roku 1991 byl jmenován čestným občanem města Loun. V r. 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury. V r. 2005 obdržel rakouskou cenu Herberta Boeckla za celoživotní dílo.
Celé jeho dílo vychází z přírody a krajiny. Po surrealistických a kubistických obrazech ze 40. let se nejprve věnoval realistické krajinomalbě. Maloval zpravidla v okolí rodného města, zejména řeku Ohři a v údolí směrem na Rakovník, často ve společnosti Vladislava Mirvalda. V r. 1952 se v Praze v Alšově síni uskutečnila jeho první samostatná výstava, na níž představil okolo 40 obrazů krajin. Sýkora přiznává, že ho ovlivnila expresivní barevnost obrazů Jindřicha Pruchy. V průběhu 50. let prochází jeho malba fauvistickou fází, posléze se zjednodušuje, zcela opouští budování iluzivního prostoru, a přestože stále vychází ze zobrazení skutečnosti, autor na obrazech řeší především vztahy mezi barevnými plochami. Vrcholem této snahy je cyklus Zahrad (1958 – 1960), kde je krajina použita jako impulz k volnému pojednání výrazových kvalit osvobozené barevné skvrny.
V r. 1960 se jeho tvorba začíná přiklánět k abstrakci. Je to cesta ke geometrickým, plošným obrazům, tzv. hard-edge. V tomto duchu byla namalována i železná protipožární opona lounského divadla (1962 – 1963), která zmizela při jeho rekonstrukci. Jeden z obrazů tohoto období, Červená šipka, se stal předobrazem elementu, samostatného prvku, kterým je možno otáčet a spojovat jej s dalšími. V r. 1962 začal Sýkora malovat první obraz složený z elementů - Šedou strukturu. Dokončil ji v r. 1963 a hned poté maluje další struktury tohoto typu. Jejich smyslem bylo vyčerpání kombinatorických možností vzájemných poloh elementů. Zároveň však již začal uvažovat o novém přístupu - vymyslel pro své struktury pravidla, podle kterých by se elementy mohly spojovat, čímž samozřejmě mohl ovlivňovat vizuální podobu struktury, její celkové vyznění.
Už v r. 1964 do své další tvorby zapojil počítač, který přináší nové možnosti, zejména může urychlit poměrně složitou přípravu obrazu. V této době spolupracoval s matematikem Jaroslavem Blažkem, který měl možnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy používat jeden z prvních počítačů v republice - LGP 30. Zatímco předešlé obrazy struktur z r. 1963 byly ještě tvořeny intuitivně a byly vedeny snahou, aby se žádná z kombinací v obraze neopakovala, při práci s počítačem bylo nutné přijmout důslednou racionální logiku. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, barevnost, pravidla jejich spojování) musely být přesně definované a převedené na číselné kódy, tak aby s nimi počítač mohl pracovat. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a pomocí jednoduchého výpočtu se určovalo, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Všechna zadání i výsledky byly zaznamenávány. Počítač se ukázal především jako rychlý a spolehlivý pomocník – byl tedy využit pouze k výpočtu předem definovaného konceptu. Celý postup byl autorem podrobně popsán a uložen v benátském archivu r. 1967, otištěn také v časopise Kunst v r. 1969 a v časopise Leonardo v r. 1970. Obrazy byly zpravidla malovány klasickou metodou – olejem na plátno, často měly monumentální rozměry.
Struktury prošly vývojem a po několika výrazových obměnách (z hlediska jejich barevnosti, tvarů a velikosti elementů, polohy rastru, použití materiálů) dospěl Sýkora v roce 1971 k tzv. makrostrukturám, které vznikaly zvětšením elementů, prakticky jako detaily již existujících struktur. Vznikající obrysové linie, vytyčující hranici mezi černými a bílými plochami na těchto obrazech, se v roce 1973 staly podnětem ke vzniku liniových obrazů, jejichž tvorbě se Sýkora věnoval až do konce života. Hned na počátku jejich vývoje dochází ke zrušení vazby linií na vymezující mříž rastru, linie dostávají svobodu volně se pohybovat po ploše plátna, obraz se stává pouhým výsekem z pomyslného celku. Výchozí souřadnice každé linie, jejich šířka, délka, průběh a barva linií jsou určovány náhodně - hodem kostkou či generováním náhodných čísel pomocí počítače. Vznik linií a úvahy o jejich dalším pokračování shrnul Zdeněk Sýkora v r. 1979 v textu K mým liniovým programům. Barevné linie existují na bílém pozadí, symbolizujícím prázdno jakožto přirozené prostředí pro rozehrání náhodného liniového bujení. Obrazy jsou opět klasickými malbami olejem, později akrylem na plátno.
Zdeněk Sýkora se také celý život vracel ke krajině a navazoval na výsledky své malby konce 50. let. Obrazy krajin začíná malovat vždy v plenéru, kam se od r. 1960 vydává spolu se členy malířského kroužku, který v Lounech založil a 20 let vedl. Kromě již zmíněných motivů řeky a údolí ho nově zajímaly horizonty. Obrazy často dokončoval v ateliéru, takže se ocitaly vedle právě rozmalovaných struktur nebo linií.
Na přelomu 80. a 90. let vzniká také cyklus Skvrny - několik desítek abstraktních obrazů, které Sýkora namaloval v ateliéru. Jsou výrazem hledání vztahů mezi barevnými plochami. Jeho tvorba zůstává po téměř půl století stále živá a je naopak zajímavé sledovat, jak se myšlenky v jeho pracích aktualizují v jiných, nových souvislostech, jako je tomu např. ve webartových processingových projektech Mariuse Watze ze skupiny Unlekker pracujících s generativními vektorovými principy (paralely s principy tečen u Sýkorových liniových obrazů).
Zdeněk Sýkora je také autorem realizací v architektuře, například mozaikového obkladu větracích komínů Letenského tunelu v Praze (dokončeno 1969), návrhu dlažby pro náměstí v nizozemském Gorinchen (1974, rekonstrukce 2005) nebo chodníku a stěny v Litvínově (1977), řešení vstupní haly firmy Selmoni AG v Basileji (1993) či vstupní haly budovy Národního integrovaného střediska Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy (spoluautorkou Lenka Sýkorová, 2005).
zdroj: wikipedie.cz, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2005, Chagall, Ostrava, 2005
