Ludmila Jiřincová (Praha 9. 5. 1912 – Praha 22. 1. 1994) byla významnou českou malířkou, ilustrátorkou a grafičkou. Její výtvarné rozvoj formovalo rodinné prostředí. Z matčiny strany měla dva prastrýce, z nichž jeden – Ferdinand Engelmüller – byl významným českým krajinářem. Časté návštěvy v jeho ateliéru ještě prohloubily zájem Jiřincové o kreslení. Díky matce, výborné malířce i klavíristce získala také vztah k hudbě.
Studovala na pražské soukromé malířské škole Rudolfa Vejrycha (1924–1934), bechyňské keramické škole (1935) a na Akademii výtvarných umění v Praze u Františka Šimona Tavíka (1939). V r. 1939 byla s krajinářskou školou O. Nejedlého v Jugoslávii. Od r. 1939 spolupracovala s litografem O. Eiseltem a měditiskařem M. Pegrassim. Věnovala se volné grafice (vytvořila přes 1200 grafických listů), malířství, ilustracím, kreslenému filmu, exlibris, známkové a plakátové tvorbě, navrhovala obaly gramofonových desek. Velmi silně vnímala hudbu, dlouhá léta ctila svého tchána skladatele Vítězslava Nováka a podílela se na grafickém řešení jeho vydávaných skladeb. Byla členkou SČUG Hollar, členkou Spolku přátel exlibris a drobné grafiky a Spolku českých bibliofilů. Patřila k tzv. pokolení druhé světové války, které mělo vyhraněně humanistický postoj k světu a životu. Realita války a tragických důsledků se promítla do jejího díla v podobě motivů opuštěných žen – vdov. Svůj první ateliér měla v Karlíně po M. Holém, kam po uzavření vysokých škol nacisty chodil prof. Šimon korigovat ještě dva roky práce svých studentů. Od r. 1940 měla větší ateliér v Ostrovní ulici v Praze. Začínala přírodními motivy a krajinářskými motivy z jižních Čech. Už ve 40. letech ilustrovala Pantoumy o lásce Jaroslava Seiferta. Jeho verše často výtvarně doprovázela i později. Velká řada ilustrací prolíná jejím malířským, kreslířským a grafickým dílem. Ilustrovala více než 300 knih. Spolupracovala s bibliofilskou edicí Lyry Pragensis. Vytvořila 120 akvarelů květin z Atlasu léčivých rostlin, ve 40 drobných akvarelů postav, vytvořených z lesních a polních plodů květin a trav, zobrazila své vzpomínky na dětství. V 70. letech se přiklonila k figurální tvorbě. Malovala ženy, ponejvíce mladé, od r. 1980 se objevovaly ženy v konkrétní pracovní akci (Sestřičky). Postava ženy přejímala alegorickou funkci v cyklu Ročních dob. Jako imaginativní prvek lidské cesty touhy i plavby v hlubinách života se často v jejích dílech objevuje motiv lodičky. V grafických technikách mnohdy nacházela nové možnosti: ilustrace k Villonovi vznikaly podle mezzotintové techniky – uhelný prach po celé ploše papíru vytírala plastickou pryží. V křídové litografii doplňovala vlastní postup zaleptávání povrchu vyškrabáváním, vyhlazováním apod. Početná tvorba exlibris vznikala v dřevorytu, suché jehle, litografii. V r. 1965 vytvořila kreslený film Slóvce M. (režie J. Brdečka) který byl oceněn hlavní cenou na festivalu v Bologni. Zúčastňovala se všech velkých výstav českého umění doma i v cizině např. od r. 1941 vystavovala s Hollarem, 1947 ve Stockholmu, Varšavě, Moskvě, ale i výstav exlibris. Její dílo je součástí sbírek Národní galerie v Praze, OG v Liberci a dalších tuzemských i zahraničních galeri. Jiřincová obdržela mnoho ocenění – např. v r. 1964 Cena za nejkrásnější obálku (New York), v r. 1965 hlavní ceny na filmových festivalech za film Slóvce M., několik cen (1960, 1971) a čestných uznání (1974, 1982) za Nejkrásnější knihu roku.
zdroj: Zbyšek Malý – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1999 V, Ostrava 1999.
