Bill Parker (Josephine, Texas 1922) je americko-francouzský umělec. Na začátku své kariéry spolupracoval s Hansem Hofmannem (1880–1966) a Fredem Hocksem na Fine Art School v San Francisku. V r. 1951 získal grant americké vlády a odjel do Paříže. Tady se spřátelil s Fernandem Légerem (1881–1955) a nastoupil do Academie de la Grande Chaumière. Zatímco v Paříži jeho sláva stoupala, v Americe jeho práce objevil obchodník s uměním Max Kaganovitch (1891–1978) a v Galerii Kaganovitch uspořádal v r. 1952 Parkerovu první samostatnou výstavu. Parker pokračoval ve svém abstraktním expresionistickém stylu a brzy se stal jedním z předních amerických umělců v Paříži. Podílel se na výstavách a přehlídkách Pařížské školy v Galerii Charpentier, stejně jako na revolučním Salonu de Mai.
Jako účastník výstav Pařížské školy v Galerii Charpentier Parker v pozdějších letech své práce vystavoval spolu s dalšími umělci Salonu de Mai po celé Evropě a ve Spojených státech, včetně: Cinq Americains en Europe (Stedelijk Museum v Amsterdamu, r. 1955), Trois Peintres (Marlborough Gallery, Londýn, r. 1956), Expo Internationale des Peinture (Moskva, r. 1957) a Mezinárodní výstava (Maine, USA, r. 1963). Díla Billa Parkera jsou součástí sbírek např.: Stedelijk Museum v Amsterdamu; Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris; Georgie Muzeum moderního umění, Atény; Musee Bordeaux; Moskva Muzeum moderního umění; Whitney Museum, New York.
zdroj: redravenarts.com, banksfineart.com
École de Paris
Oproti jiným uměleckým směrům označovaných jako škola, nemá moderní École de Paris (Pařížská škola) žádný sjednocující prvek. Termín označuje a vyzdvihuje význam Paříže jako kulturního centra konce 19. století a v 1. polovině 20. století, kdy byla pařížská kulturní scéna formována mnohdy umělci, kteří nepocházeli přímo z Francie (např. Picasso, Matisse, Gris, Modigliani, Chagall aj.) Před r. 1900 převládal v Paříži impresionismus, postimpresionismus a secese, 1905–1914 fauvismus a kubismus, expresivnější zaměření se nalézají v díle Rouaulta a v raném období Picassa. Mnozí z umělců po první světové válce pokračovali ve své tvorbě v Paříži až do vypuknutí druhé světové války, a přibyli k nim další (Arp, R. Delaunay, S. Delaunay, Iché aj). V této době se objevuje také dadaismus a po r. 1924 surrealismus.
Termín nová (nebo také druhá) Pařížská škola značí druhé období Pařížské školy v době po druhé světové válce až zhruba do r. 1960. Jedná se o neorganizovanou skupinu malířů, kteří se věnovali především abstraktnímu malířství (např. Dubuffet, Soulages, de Staël, Hartung, Serge Poliakoff, van Velde, Mathieu, Bazaine, Manessier, Le Moal a Singier). K nim patřili další umělci, kteří však působili více umělecky samostatně (Fiedler, de Staël, Maria Helena Vieira da Silva, Ubac, Wols, francouzsko-čínský umělec Zao Wou-Ki nebo členové skupiny CoBrA). Mnozí tito umělci byli zástupci lyrické abstrakce a tachismu, takže se často Nouvelle École de Paris používá jako synonymum pro tachismus.
École de Paris bylo rovněž označení pro sérii výstav moderního umění v Paříži. K nejvýznamnějším patří výstava École de Paris 1957 v galerii Charpentier. Této výstavy se účastnilo přes 150 umělců, mezi jinými Hans Hartung, Roger Bissière, Édouard Pignon, Gustave Singier, Pierre Soulages, Jean Carzou, Roger Chapelain-Midy a mnozí další.
zdroj: wikipedie.cz
